Husitská Půlnoční

Po nesmírně dlouhé době jsem provedl mírné vybočení ze svých životních postojů a svého životního založení. Mohlo to dopadnout všelijak a dopadlo to na výbornou.

Na Martinu Viktorii Kopeckou jsem narazil před pěti nebo šesti (o tom se dosud vedou spory) lety. Zaujala mě svým přístupem k duchovnímu životu a okolnostem s ním souvisejícím a zapůsobila na mě jako někdo, kdo spojuje farářskou službu s životním humorem a pozitivním přístupem ke všemu.
Nemusím to znovu psát, že jsem vyrůstal v převážně katolickém prostředí, následkem čehož ze mě vyrostl konzervativní seriózní katolický gentleman. Samozřejmě moje tetička kmotřička by mě bezpochyby opravila, že nejsem gentleman, nýbrž zhýralec a že rozhodně nemám utrácet peníze s mrzkými ženštinami, což je paradox, neboť navzdory svému věku a životním zkušenostem nevím, co je to mrzká ženština, proto jsem s žádnou utrácet peníze nemohl a ta částka rozhodně nesouhlasí.
Což nic nemění na tom, že mi nevadí vyslechnout si hlas z jiné církve, zejména vycítím-li, že jde o hlas dobrý. Tím se opět vracím k Martině Viktorii Kopecké, neboť podruhé jsem na ni narazil před třemi lety a od té doby jsem se o ní dozvídal poměrně pravidelně. Zejména poté, co jsem narazil na její skvělý blog „Deník farářky,“ a poté i na stejnojmennou knihu, ve které vybrala to nejvíc podstatné z liturgického roku i svých osobních zážitků.
A protože Martina Viktorie Kopecká působí v kostele svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí, navrhla letos má přítelkyně, abychom zkusili navštívit tradiční půlnoční mši právě tam. Byl to návrh dobrý, proto jsem se chopil iniciativy a zjistil, v kolik že přesně hodin se mše koná.
Ujednáno, vykonáno, takže nikoho nemůže překvapit, že jsme se ve večerních hodinách Štědrého dne přesunuli metrem do centra a vydali k příslušnému kostelu. Ve chvíli, kdy jsme přicházeli, vyběhla po schodech a dveřmi dovnitř vešla postava, kterou podle charakteristického účesu nejde nepoznat; zaradovali jsme se proto, že zmíněnou farářku skutečně uvidíme.
Protože jsme měli ještě skoro půl hodiny k dispozici, dali jsme si menší procházku a do kostela zamířili až nějakých dvanáct minut před začátkem. Kostel byl už slušně zaplněn, místa k sezení jsme naštěstí našli. Varhaník mezitím preludoval různé hudební motivy z více i méně známých koled.
Samotná mše měla obdobný scénář, jako mívá standardní katolická; snad jen s mírnými odlišnostmi v textacích. Co mě rozhodně pozitivně zaujalo, je to, že husitská mše je mnohem hudebnější a zpěvnější. Hudba se ozývá i tehdy, kdy při katolické mši mlčí. A farářka Martina Viktorie Kopecká dost podstatnou část liturgického textu rovněž zpívá a k mluvené řeči se vrací jen v některých případech.
Oceňuji i to, jak měla připravené kázání. Z katolických kostelů postupně vymizela tradice přednášení kázání z kazatelny, což mi přijde jako škoda. Tady bylo kázání velmi pozitivní, velmi povzbudivé a nebudu daleko od pravdy, když dodám, že mu velmi prospěl ženský prvek, neboť ať si to přiznáme nebo ne, žena vnímá a podává spoustu věcí, a to i v náboženské oblasti, jinak než chlap.
Až mi v závěru bylo skoro líto, že takto zajímavá mše vedená zajímavou farářkou najednou končí. Stalo se mi totiž v minulosti, že jsem narazil na duchovního, u něhož jsem si na konci mše říkal klasickou valašskou otázku „A tož toto je všecko?“ Tentokrát jsem naopak cítil, že i kdyby mše trvala ještě další půlhodinu nebo i celou hodinu, měla by mi co dát.
Když jsem řekl B, je dobré říct taky A. Atmosféru mše poněkud rušili náhodní příchozí, kteří do kostela zabloudili nejspíš omylem a během mše různě přicházeli, odcházeli nebo popocházeli, či si rovnou fotili selfie, což mi přišlo poněkud přes čáru. Za to ovšem nemůže husitská církev ani velmi milá, chytrá a pozitivně naladěná farářka. Jsem rád, že při osobním kontaktu je stejně milá a přívětivá jako přes obrazovku. A bude-li možnost, rádi její mše navštívíme opakovaně.