Hrana IV

Po výstupu z tunelu se opatrně rozhlížíme. Kolej vede stále dál, nevíme však, jestli je bezpečné se jí držet. Emerald si naštěstí ví rady.

„Plán dvanácté úrovně,“ řekne nahlas a před námi se zhmotní poměrně podrobná mapa. Zatímco já na ni zírám jako Alenka v říši divů a za zrcadlem, Emerald jednou dvakrát mrkne a pak ukáže rukou: „Jdeme tudy.“
Je tu něco z lesa, něco z bažin, něco z civilizace, což si uvědomím ve chvíli, kdy nám nad hlavami proletí vrtulník. Nebo možná helikoptéra, já si je pořád pletu. Skoro se chci pochvalně vyjádřit, ale Emerald zakroutí hlavou a pronese něco o tom, že tohle mu nesedí.
O chvíli později přicházíme k pařezu, za předpokladu, že existuje pařez deset metrů vysoký a o dvaceti metrech v průměru.
„Jdeme dovnitř,“ zavelí Emerald, přistoupí k nenápadným dvířkům, vyťuká kód, dvířka se otevřou a my všichni se nahrneme do pařezu.
„Tady doplníme energii,“ říká a podává mi podivnou láhev.
„Já jsem na stovce procent,“ odmítám nabídku.
„To je málo, potřebuješ aspoň pět set,“ pronese Emerald, láhev mi vnutí, já ji odšroubuji a celý její obsah obrátím do sebe.
Zamotá se mi hlava, mám pocit, že se mi tělo rozletí na tisíc kousků, pak se zase dá dohromady, pak se zase rozletí na tisíc kousků a pak se dá dohromady.
Energii mám na sedmi stech padesáti procentech.
„Slušný,“ pronesu, když se mi vrátí hlas.
„Základní,“ mávne rukou Emerald, jde do další místnosti a tam ukáže okolo sebe: „Doplnění výzbroje.“
O chvíli později mám slušnou zásobu granátů, samopal s několika zásobníky, plamenomet a několik dalších věcí, jejichž význam neznám a nepřijde mi moudré se ptát.
„Tohle všechno se může hodit,“ pronese Earl, další z naší skupiny. „A když ne teď, v budoucnu určitě.“
Beru to na vědomí.

Ověřit si pravdivost slov svých společníků mám příležitost poměrně brzy. Neujdeme ještě ani padesát kroků, když se objeví nečekaná překážka.
„Obr Koloděj,“ vyjede ze mě, protože nikoho jiného, kdo by byl vysoký někam až k obloze, obalený kovovými pláty a otáčel se směrem k nám, si nedovedu představit.
„Komplikace, připrav si granáty,“ odpoví mi Emerald, sáhne do zásobníku a už drží v každé ruce jeden granát.
„Já hodím,“ říká mi, „počkám, až exploduje, pak teprve hážeš ty. A až exploduje tvůj, hodím zase já. Vy tři,“ otočí se k našim společníkům, „zatím čekejte.“
Nadechnu se a přikývnu.

Granáty si přehazuji z ruky do ruky jako tenista míčky. A se stejnou strojovou pravidelností je házíme proti obrovi. Téměř každý ho zasáhne, ale nemám pocit, že by mu to nějak vadilo.
„Stačí,“ zvolá Emerald, když každému z nás zbývá poslední třetina granátů.
„Teď si klekneme, dej mi jednu z těch zbraní, které jsi sebral zakuklencům,“ poví a já mu ji podám. „Vy tři vzadu si připravte plamenomety. Zatím jen připravte. My dva,“ kývne na mě, „budeme mířit do mezer mezi těmi kovovými pláty. Tři, dva, jedna, teď.“
Konečně chápu, co je to za zbraň. Vystřeluje elektrické impulsy a obr pomalu ztrácí na stabilitě. Pak dokonce padne na kolena.
„Plamenomety teď,“ zvolá Emerald. My dva sebou flákneme na zem a naši společníci obra doslova uškvaří.
Mrtvé obrovské tělo leží na zemi.
„Kdopak to asi je,“ říká poslední z naší skupiny, jehož jméno mi uniklo. Emerald přistoupí k obrově hlavě a odkopne mu helmu.
Z obličeje, pokud se tomu tak dá říkat, na nás zírá jedno mrtvé oko.
„Kyklop,“ řekneme všichni najednou.

Kyklop neměl žádné zbraně. Jeho ruce a nohy by k našemu zabití naprosto stačily. Jdeme dál směrem, který určil Emerald. Jen o dost opatrněji.
„Jsme blízko,“ říká. Pak zvedne ruku a všichni se zastavíme.
Dlouho se nic neděje, až se mi začne zdát, že Emeraldovi zamrzlo připojení. On ale najednou otočí hlavou a pak prudce mávne rukou k zemi.
Ukázkově ulehneme do mokré trávy.

Už jsem si zvykl, že na Hraně se nemám divit ničemu. Ovšem to, že existuje vlk velikosti tygra, mě dokáže poněkud vyvést z míry.
„Samopaly,“ sykne Emerald, „jinak neprojdeme.“
Pomalu a opatrně zacvaknu zásobník. Zkontroluji, že střílím dávkou. Přiložím samopal k rameni i oku tak, jak jsem to viděl ve filmech.
„Každý jednoho,“ šeptá Emerald. „A toho posledního má ten, kdo toho svého sejme jako první.“
„Beru si toho úplně vlevo,“ ozve se za námi.
„Já toho druhého zleva,“ odpovídám.
Za chvíli máme vlky pěkně rozdělené.
„Takže na tři. Raz, dva, tři, pal!“
Rachot střelby se nese do dalekého okolí. Vlci poměrně dlouho odolávají. Už to vypadá, že budu muset měnit zásobník, když můj vlk konečně padne.
Pět jich leží mrtvých, šestý na nás kouká a točí pohledem z jednoho z nás na dalšího.
„Vyměň si zásobník,“ říká mi Emerald. „Je tvůj.“
Chci namítnout, že můj vlk rozhodně nepadl jako první, ale jsem v příliš velkém transu.
Výměna zásobníku, mířím a střílím. Tentokrát mám větší štěstí a vlk padá k zemi ještě před desátou ránou.
„Vstáváme, jdeme dál,“ pronese Emerald.

Přestává se mi zdát pravděpodobné, že někdy dojdeme do cíle a najdeme toho škůdce, který se snaží přivlastnit si Hranu. Zase jdeme něčím, co může být zároveň hodně neudržovaný park nebo začínající les. Na jedné mýtině, aniž by to vypadalo logicky, zabočí Emerald ostře doprava a my za ním.

Stojíme před věží. Je vysoká tak, že se nedá dohlédnout na vrchol.
„Tady?“ zeptám se s podezřením v hlase.
„Přesně tak,“ pronese Emerald. „Nepřítel je uvnitř. A nejspíš až úplně nahoře.“

Vchod do věže tvoří obyčejná mříž. Ale k jejímu otevření musíme uspořádat barevné kameny. Kamenů je čtyřiadvacet a musíme je uspořádat ve čtverci pět na pět. Nemáme žádné vodítko, jak si při uspořádávání počínat.
Zkoušíme je uspořádat podle barvy. Od nejsvětlejších k nejtmavším. Nic.
Zkoušíme to podle velikosti. Nic.
Když máme za to, že jsme vyzkoušeli všechny možnosti, dostanu nápad.
Rozložím kameny tak, že volné pětadvacáté místo je přesně uprostřed.
Pak se kousek vrátím a přinesu kámen černý tak, že vypadá, jako by přímo pohlcoval světlo.
„Udělejte krok zpět,“ řeknu svým společníkům.
Vložím kámen do volného místa a sám taky uskočím.
Celý čtverec s kameny se roztřese, jednotlivé kusy z něj začnou vypadávat a jakmile vypadne ten poslední, brána líně vyjede nahoru.
„Paráda,“ vydechne Emerald.

Uvnitř věže není nad čím bádat. Jediná cesta vede po schodech nahoru. Schody jsou přimontované ke stěnám a nemají na druhé straně žádné zábradlí. Jdeme tak velmi opatrně.
V půlce věže to přijde.

Orli. Nevím, kde se tu berou, ale letí přímo na nás a netváří se jako uvítací výbor. Naopak je na nich vidět, že si rádi klovnou nebo seknou drápem.
Stačíme uhnout, takže okolo nás jejich hejno jen proletí. To je ale jen oddálení nezbytně nutného. Orli udělají dokonalý obrat a znovu se k nám vracejí.
Už jsem říkal, že střelba v uzavřeném prostoru zní úplně jinak než venku?

Samopaly jsou nám k ničemu, protože jsme vyprázdnili všechny zásobníky. Tuto zbraň můžeme odhodit. Pokračujeme dál nahoru.
„Snad už nás žádné podobné překvapení nečeká,“ zahučím.

Asi bych se měl začít živit jako věštec. Bez dalších soubojů dojdeme až do vrcholu věže. Tam na nás čekají dřevěné dveře.
„Dveře zavřené, vejdi dovnitř,“ pronese Earl a Emerald přikývne. Sám se vydá ke dveřím a otevře je.

„Ani se nehněte, vy,“ ozve se ve chvíli, kdy jsme v malé nepříliš přehledné místnosti. Hlas jde z jednoho z koutů. Někdo v něm stojí a není sám.
„Nehneme se,“ odpovídá Emerald.
„Jeden z vás je Skokan,“ říká ten neznámý. „A toho chci. Jinak ustřelím týhle náně, která mu několikrát pomáhala, palici,“ dodá.
Takže to je holka. Možná byla za stříbrného motorkáře a možná za třetího zakuklence. Chci udělat krok vpřed, ale Emerald zakroutí hlavou.
„Jestli chceš Skokana,“ zavolá na neznámého, „pojď sem a vyber si ho mezi námi.“

Stojí naproti nám a skrývá se za svou rukojmí. Ta mě poznala, ale ve tváři se jí nepohl ani sval. To je snad dobré znamení.
„Já nevím, který z vás je ten Skokan,“ řekne neznámý nakonec zmateně.
„Třeba žádný,“ odpovím mu já naprosto klidně.
„Ani ona mi to nechce říct,“ zavrčí neznámý, „ale až ji sejmu...“
„Nesejmeš,“ ozve se jeden z naší skupiny, který využil jeho nepozornosti a teď stojí za ním a míří mu něčím na hlavu. „Hezky ji pusť, nebo dostaneš takovou šlehu, že se nevzpamatuješ.“
Pak se staně několik věcí najednou.

Neznámý skutečně pouští svou rukojmí, ta ztrácí rovnováhu a padá na zem.
Neznámý se zároveň otáčí a snaží se kopnout našeho společníka.
Earl hází granát.

Ve vile Klementa Kulíška je ráno dne, který asi následuje po tom dni, kdy jsem sem přišel. Všichni sedíme v masážních křeslech a ta jemně  vibrují.
„To byla bonusová úroveň, ta věž?“ zeptám se naivně.
Emerald – Klement – zavrtí hlavou. „Kdepak, tohle si tam ten hajzlík vystavěl sám. Každopádně se na Hranu už nedostane, o to jsem se postaral,“ zasměje se temně.

Doslov
Skupina pěti chlapů jde po městě. Všichni na sobě mají poměrně neformální oblečení s ohledem na to, že je patnáct pod nulou a sněhu do půli lýtek. U jednoho z vchodů řadových domků se celá skupina zastaví.
„Tady to je,“ řekne jeden z nich. Projdou po umeteném chodníku, vyjdou po schodech nahoru ke dveřím a ten, který předtím mluvil, zazvoní.
Otevře jim mladá žena s ustaraným výrazem ve tváři.
„Dobrý den,“ řekne ten, který už mluvil. „Je Patrik doma?“
„Je,“ povzdechne si ta žena. „Ale nic s ním není. Prý mu přestala fungovat nějaká hra nebo co. Říkal, že přišel na to, kde je chyba v nastavení. A že se chtěl celého světa v té hře zmocnit. Nerozumím tomu,“ pokrčí rameny.
„Můžete nám ho zavolat?“ zeptá se ten, který už mluvil. Žena příkývne, zmizí uvnitř a po několika minutách se objeví pihovatý kluk s odstávajícíma ušima.
„Ty jsi Patrik?“ zeptá se ho pochybovačně ten, který už mluvil.
„Jsem. Má bejt?“ returnuje kluk drze.
„Tohle,“ ukáže ten, který už mluvil, na jiného ze skupiny, „je Skokan, kterého jsi hledal. Teď mu můžeš říct, co mu vlastně chceš.“
Kluk se na mě podívá a roztřese se mu brada.
„Promiňte, pane, já..., já..., já jsem našel chybu, mohl jsem si aktivovat všechny možnosti a myslel jsem si, že když zničím Skokany, tak že...“ a nedomluví.
Skloním se k němu a klidným pevným hlasem mu řeknu:
„Už to nikdy nezkoušej. Jasný?“
Přikývne a zmizí v domě.

Doslov doslovu
Z poštovní schránky na mě vypadne bleděmodrá obálka. Jak je to dlouho, co jsem dostal obyčejný dopis? Jdu do svého bytu a pohazuji si obálkou v ruce.
Doma ji otevřu. Vypadne na mě lístek s krátkým textem:
Ahoj,
jsem Ti moc vděčná za ten dílek, který jsi mi poslal. Díky němu jsem konečně mohla dokončit celou skládačku. Kdybys ji chtěl vidět, moje adresa je...
A snad jsem Ti aspoň trochu pomohla. Ano, ten malý smrad nevypadal nebezpečně. Myslela jsem si, že si s ním poradím, ale byl připravený na všechno. Naštěstí jste přišli včas. Ještě jednou děkuji.
Marie