Hrana III

Pokud jsem si někdy připadal, že dělám něco, co nedává ani základní logiku, je to právě teď. Sněží, choulím se do zimní bundy, sníh mi padá za krk a jsem rád, že mám aspoň na hlavě kulicha.

Na otázku po existenci někoho, komu se říká Emerald, jsem dostal odpověď až po delší době. Adresu jsem dostal ještě později a telefonní číslo vůbec.
Připadá mi, že si ze mě ostatní Skokani dělají legraci. Přece se nikdo nemůže jmenovat Klement Kulíšek! Přesto jdu ulicí, ve které má bydlet. Prý je to ten, kdo je na Hraně známý jako Emerald.
Podle čísla domu jsem na místě a zírám. Přede mnou stojí vila, za kterou by se nemusel stydět leckterý filmový magnát. Pokusím se otevřít branku a pečlivě umeteným chodníkem jdu ke vchodovým dveřím. Nepochybuji o tom, že mě sleduje minimálně jedna, s větší pravděpodobností dvě nebo tři kamery.

Jsem u dveří. Stisknu nenápadné tlačítko zvonku a slyším zvukovou odezvu.
Chvíli se nic neděje. Pak uslyším kroky a dveře se pomalu otevřou.
Stojí naproti mně chlap, vyšší než já, opálený, jako kdyby se právě vrátil z jihu, v žlutobílém županu, pod nímž má jenom trenky.
„Ty jsi Klement?“ zeptám se a dodám: „Emerald?“
„Jo,“ přikývne, „náhodou jsem. A z toho, že znáš mou přezdívku, soudím, že jdeš kvůli Hraně.“
„Je to tak,“ potvrdím.

Kráčím za ním dovnitř domu a pokud jsem si dosud myslel, že jsem viděl a zažil opravdový luxus, musím se okamžitě opravit. Až tady vidím, jak vypadá opravodvý luxus.
V pokoji, který by pojal minimálně jeden koncertní sál, se Emerald usadí do jednoho velmi pohodlného křesla a mně pokyne k druhému.
„Co konkrétně potřebuješ ohledně Hrany řešit?“ zeptá se mě se zájmem.
Vypovím mu všechno. O tom, jak jsem se ocitl na neznámém náměstí. O útocích na Skokany, ať už přímé nebo prostřednictvím pastí. O mém posledním střetu s podivnými postavami v kápích.
Poslouchá a očividně jsem ho zaujal.

„Dobře,“ řekne nakonec. Vstane, jde ke stolu, na kterém by se dala hrát minimálně ping-pongová osmihra, zvedne víko notebooku, který na stole leží, a prsty mu začnou tančit na klávesnici. Připomíná mi koncertního klavíristu, který hraje hodně náročnou skladbu, přičemž se tváří, že nikdy nedělal nic jednoduššího.
„Hm,“ řekne nakonec. „Takže jsi Jeremy, jediný Skokan, který dospěl aspoň do deváté úrovně. Tvoje skutečné jméno je,“ a vyjmenuje moje skutečné jméno, adresu, kde bydlím, číslo platební karty, a nakonec okomentuje můj postup:
„Do deváté úrovně ses dostal hlavně proto, že jsi trpělivý. Nevadí ti prozkoumávat jednu úroveň tak dlouho, dokud nemáš dostatek zásob zkušeností i vybavení pro vstup do další. Většina Skokanů to nevydrží a do vyšších úrovní jdou nepřipravení. Pak to vypadá, jak to vypadá.“
„Jsou nějací Skokani ve vyšších úrovních, než je devátá?“ zeptám se.
Opět mu prsty tančí po klávesnici. „Ne, v desáté, jedenácté ani dvanácté není ani jeden.“
„A co bonusová úroveň?“ nahodím.
Emerald ztuhne. „Bonusovou úroveň neznám ani já, a to jsem se na vývoji Hrany podílel. Ostatně to mi vydělalo na tento barák,“ ukáže kolem sebe.
„Nebydlím tu sám,“ dodá, než mě napadne se zeptat. „Ještě tu bydlí tři kámoši, kteří taky mají svůj podíl na vývoji Hrany. Barák je tak velký, že když nechceme, nepotkáme se,“ doplní s úsměvem.
Přikývnu a v duchu počítám. Kolikrát bych musel vyhrát hlavní výhru ve Sportce? To číslo je děsivé.
„A je to tady, hm,“ pronese Emerald. „Tak tohle od stolu nepořeším, musíme do hry. Ale počkej,“ zarazí mě, než se stihnu zvednout z křesla. „Přidám ti na výbavě, na zkušenostech a na posilovačích,“ a jeho prsty znovu tancují po klávesnici. „Jedině takhle s námi můžeš do dvanácté úrovně.“
Málem se mi točí hlava.
„Sedni si tam,“ ukáže na jiný stůl, podobný tomu, u kterého sedí sám. „A ničeho se neboj, ten počítač zvládne všechno,“ zasměje se. „Svoje přihlášení k terminálu si, doufám, pamatuješ,“ spíš konstatuje, než by se ptal, a já beze slova přikývnu.
„Chvíli vydrž,“ říká dál, „pouštím svolávací signál. Jo, kamarádi se už připojují. Posílám ti upravený vstupní skript, takže použij ten, který má dnešní datum,“ to už si nasazuje helmu.
Udělám, co mi říká, nasadím helmu a jsem tam.

Nádraží. Kolejiště. Semafory, přechody, reflektory.
„Dvanáctá úroveň je nádraží?“ ptám se Emeralda. Ten se jen zasměje.
„Jsme teprve v jedenácté úrovni. A tu jsem dělal já. Každý, kdo se chce dostat do dvanácté úrovně, si musí vybudovat trať se vším všudy, navozit dostatek různých materiálů různými druhy a typy vlaků a splnit spoustu dalších úkolů. Pak se dostane ke správnému tunelu do dvanácté úrovně.“
Točí se mi z toho hlava.
„Počkáme na ostatní,“ dodá Emerald, zatímco se k nám z dálky blíží další tři postavy. „Pak půjdeme k jedenácté koleji. Ta byla mimochodem první, kterou jsem tu vybudoval.“

Překračujeme přes koleje, celá skupina. Rozhlížím se a připadám si jako v železničním muzeu nebo podobné atrakci. Parní lokomotivy. Dieselové lokomotivy. Elektrické lokomotivy. Maglevy. Hyperloopy. To vše tu stojí ne všelijak pomícháno, ale v dokonalé souhře.
Nástupní ostrůvek u jedenácté koleje. Emerald se rozhlédne a pronese:
„Máme asi dvacet minut. Zajdeme si něco sníst.“

Na ostrůvku stojí budova označená cedulí s nápisem Čekárna. Emerald otevře a vejde dovnitř, já za ním a ostatní za námi.
Padne mi čelist. Ocitl jsem se v americkém bistru ze starých sedmdesátek. Stěny v bleděmodré a světle červené. Nablýskaný chrom a servírka s vysokým účesem. Kdyby teď odněkud vyskočil Elvis Presley a spustil „You ain’t notnig‘ but a hound dog,“ překvapilo by mě to asi ze všeho nejméně.
„Pět megaburgerů,“ říká Emerald servírce a dodává: „A dej si záležet, Caroline.“

K jídlu ve hrách jsem skeptik. Přesněji řečeno, byl jsem. Megaburger, do kterého jsem se zakousl, mě zbavil řeči. Nic lepšího v tomto světě nejspíš neexistuje.
Dojedl jsem poslední. Emerald mě pobaveně pozoroval.
„Až si v této úrovni zvykneš,“ povídá potom, „budeš sem na megaburgery chodit pravidelně. Teď půjdeme ven a počkáme na vlak. Uvidíme se, Caroline,“ zavolá ještě za servírkou a ta mu velmi flirtujícím způsobem zamává.

Na koleji stojí vlak, ze kterého mi rovněž padá čelist.
„Jo, je to maglev,“ řekne Emerald, než se ho stihnu zeptat. „Když jsem tuto úroveň vymýšlel, nechtěl jsem to přepálit, takže jsem mu omezil rychlost na čtyři sta čtyřicet čtyři kilometry v hodině. A ted mám i vlaky s dvojnásobnou rychlostí, ale do dvanácté úrovně nejraději jezdím tímto.“
Mám co dělat, abych neomdlel, zatímco nastupujeme do jednoho z vagónů. Je to moderní salónní vůz. Sedíme v masážních křeslech a před námi je stůl vybavený opulentním obědem. Jako bychom před chvílí nejedli.
„Jen se najez,“ pobídne mě Emerald a jeden z jeho společníků přikývne. „Pojedeme docela dlouho.“ Pak ze stolu zvedne tablet a já zjišťuji, že každý z nás má k dispozici podobný tablet. Emerald na tom svém chvíli něco vyťukává, vzápětí se ozve hvizd a vlak se rozjíždí.

Koukám ven a nestačím se divit. Sotva opustíme nádraží, vjedeme do alpské krajiny.
„Takže kromě železnice máš v lásce i Alpy?“ ptám se Emeralda.
„Nejen Alpy,“ odpovídá, „ale je pravda, že z Alp jsem měl nejvíc obrazových podkladů. A abys měl představu, projedeme třemi tunely. Prvním do vnější zóny jedenácté úrovně, druhým do vnější zóny dvanácté úrovně a třetím přímo do dvanácté úrovně. Jen to nádraží, ke kterému přijedeme, tě asi zklame, protože není ani zdaleka tak vymazlené jako to, ze kterého jsme vyjeli.“
Aniž bych o to usiloval, po nějaké chvíli usnu.

Když se probudím, zjistím, že ostatní jsou rovněž v polospánku. Vstanu a udělám několik kroků, abych se rozpohyboval.
První se probudí Jeff, jeden z Emeraldových společníků. Zívne a rozhlédne se.
Pak mi řekne: „Probudili jsme se právě včas, za chvíli budeme v prvním tunelu.“
Přikývnu.

Tunel je opravdu hodně dlouhý, a to vlak podle toho, co vidím na displeji svého tabletu, dosud ani trochu nezpomalil a pořád atakuje svou maximální rychlost.
„Těš se,“ usměje se Emerald.

Když vyjedeme z tunelu, znovu zírám. Nad námi létají vzducholodě, po cestách jezdí koňské povozy a mezi nimi cestují muži ve fracích a dámy v luxusních šatech na kostitřasech.
„Co to jako je?“ ptám se.
„Vnější zóna, říkal jsem to,“ pronese Emerald. „A těm kostitřasům se nesměj, v tomto světě je to nejmodernější dopravní prostředek. Vzducholodě jsou jen pro hodně bohaté,“ dodává.
Náš vlak sviští dál a já jen kroutím hlavou.

Další tunel.
„Teď nás bude čekat vnější zóna dvanácté úrovně,“ připomene mi Emerald. „Ale netěš se, žádná zábava to nebude.“
Pokrčím rameny.

Když vyjedeme z druhého tunelu, opět zírám, jen z úplně jiného důvodu. Jedeme po mostě, který je hodně vysoko nad vodní hladinou.
„Sleduj,“ ukáže na vodní hladinu Emerald.
Nevím, co mám sledovat. Hladina mi přijde maximálně nudná, ale než to stihnu říct, voda se zčeří a nad hladinou se objeví hlava velryby. A za chvíli velryba celá, která se zvedne, letí svisle nahoru, ve  vzduchu se otočí, proletí nad naším vlakem a na druhé straně mostu se opět zanoří do vody.
„Fíha,“ udělám jenom.

Ve třetím tunelu mě něco znepokojí.
„To je normální, takhle zpomalovat?“ zeptám se Emeralda. Ten zavrtí hlavou, sáhne po svém tabletu a něco hledá.
„Normální to není,“ bručí si pro sebe a pak se udiveně zarazí.
„Překážka na trati? Jaká překážka na trati?“ vykřikne. To už všichni vstáváme a jdeme ke dveřím.
Vlak stojí.
V tunelu.
Emerald aktivuje odblokování zabezpečovacího zařízení a dveře vagónu se pomalu otevírají.
Jdeme dopředu. Už jsme na úrovni lokomotivy, nebo jak se tomu zařízení, které mají maglevy vpředu, nadává.
„Uf,“ pronese Emerald a prohrábne si vlasy. Stojí před námi dřevěný vagón, který vypadá jako vlečka za traktor na železničních kolech.
„Tohle není v pořád..., k zemi!“ vykřikne Emerald a všichni vzorově ulehneme a zakryjeme si hlavy rukama.
V příští sekundě se rozlehne mohutná detonace. Dřevěný vagón je v jednom ohni a postupně z něj létají kusy všeho možného.
Když je po všem, pomalu vstáváme.
„Škoda pěkného vlaku,“ povzdechne si Emerald. Z naší soupravy zbyly jen dva poslední vagóny.
„Takže musíme pěšky,“ ukáže dopředu.
Vyrazíme.