Hrana II

Bylo vidět, že devátá úroveň je pro Skokany neznámá. Drželi se v mé blízkosti a rozhlíželi se velmi překvapeně z toho, co kolem sebe vidí.

„Takže devátá úroveň jsou lesy a hory,“ prohlásil udiveně Jonas.
„Tys ještě nikdy v deváté úrovni nebyl?“ zeptal jsem se ho pochybovačně.
„Přísahám, že ne,“ odpověděl. „Sedmá je můj strop. Díky tobě znám průchody do osmé a potom do deváté, ale sám je neotevřu. Málo zkušeností.“
„Vždyť jsi prvotní Skokan!“ zvolal jsem.
Pokrčil rameny. „I tak nemůžu všechno.“
Rozhlédl jsem se. Ostatní Skokani stáli v hloučku za námi.
„Kolik je vlastně všech úrovní?“
„Dvanáct,“ odpověděl bez váhání.
„Existuje bonusová úroveň?“ chtěl jsem vědět.
Opět pokrčil rameny. „Jestli ano, tak o ní nevím.“
Nepomohl mi.

„Tady to je,“ řekl jsem, jakmile jsme vešli do lesa. „Tímto směrem je studna, kde jsem potkal toho podivína.“
„Hm,“ rozhlédl se Jonas. „Vypadá to tu jako naprosto obyčejný les. Jdeme,“ dodal po chvíli.
Studna se před námi objevila zanedlouho. Neznámý u ní pořád seděl. Když jsme se přiblížili, zvedl ke mně pohled.
„Vidím, že sis přitáhl posily, Skokane,“ prohlásil nepříjemným hlasem. „Nic ti nepomůže. Máš sice speciální ochranu, ale proti tomu, který přišel, o ni brzy přijdeš.“
„Kdo přišel?“ chtěl vědět Jonas.
„Praskokan,“ prohlásil neznámý s ironickým úšklebkem. „Přišel ten, který si vezme celou Hranu. A nikdo z vás mu v tom nezabrání.“
„Ty jsi ten z motorky?“ chtěl jsem vědět já.
„Nejsi hloupý, Jeremy,“ odpověděl, „poznal jsi to. O helmu i motorku mě připravil ten tvůj zachránce. Taky ještě neví, že už je na mušce a že na něj míří velká pomsta.“
„Takže ty jsi nějaký poskok toho, o kterém říkáš, že si vezme celou Hranu,“ konstatoval Jonas.
„Poskok...,“ zamyslel se neznámý, „to zní ošklivě. Možná jsem jeho podřízený, ale zato vím, kde je bonusová úroveň.“
„Ona existuje?“ vykřikli jsme s Jonasem a několika dalšími Skokany současně.
„To byste chtěli vědět?“ ujišťoval se neznámý. „Nejsem tvůj, Hrano, pusť mě,“ zadrmolil rychle a zmizel.

Dobrá zpráva je, že venku přestalo sněžit a dokonce jsem zahlédl sněžný pluh, který odstraňoval ten bílý nános z ulic. Možná prohrábnou i chodníky.
Radiátory naštěstí hřejí. Otevírám herní fórum a vstupuji do sekce pro Skokany.
Přišli jsme o Svena, kouká na mě nové oznámení.
Mezi všemi těmi Skokany si nejsem s to Svena vybavit. Každopádně z popisu vyplývá, že se dostal do střetu, pročež se mu do počítače dostal velmi ničivý kód, následkem čehož je mu počítač k ničemu, jeho postava a progres ve hře neexistuje a vůbec není jasné, jestli se do hry vrátí. A pokud ano, jestli bude chtít být opět Skokanem.

Devátá úroveň je můj současný limit. Cizinec u studny nesedí a nenacházím ho ani nikde jinde. Může jeho výskyt souviset s tím, co se stalo Svenovi?
Procházím po louce a rozhlížím se, kde by se mohlo objevit něco nebezpečného.
Pomoc! Hráč v ohrožení, 4. úroveň! Je někdo ze Skokanů poblíž?
Sakra, zavrčím. Kdy jsem byl naposledy ve čtvrté úrovni? Před půlrokem? Před rokem? Nikdy?
Někdy určitě jo. Takže výstup a prohledat zálohy.

Nový vstup.
Čtvrtou úroveň jsem trefil napoprvé. Přece jenom ještě něco v paměti mám.
Jsou tu bažiny. Stačí jeden chybný krok a kdo není Skokan, má hodně velké potíže.
Rozhlížím se. V které bažině je ten hráč v ohrožení?
Kompas mi zabliká a zapíská, čímž udá směr. Vydávám se a za chvíli stojím na okraji bažiny. V ní se někdo plácá a netváří se vůbec spokojeně. A navíc mu nad hlavou létá sršeň.
Za předpokladu, že existuje sršeň o velikosti orla. To mě zarazí. Něco takového jsem v žádné úrovni neviděl.
Pozor, ozve se mi někde v hlavě varování.
Udělám krok zpět.
Tonoucí hráč se ke mně otočí. Pokud má postavu ve hře podle své skutečné postavy, pak je to hráčka.
To varování v hlavě mi ale nedá pokoj.
Mám jí poskytnout okamžitou pomoc, jak mi velí pravidlo pro Skokany? Nebo si ji mám nejdříve proskenovat?
Pak mě napadne několik věcí najednou.
Laserovým paprskem zničím poletující sršeň. Nebo co to vlastně bylo.
Oddechnu si a vzápětí zírám.
Tonoucí holka zmizela taky.

Bar v sedmé úrovni.
Je tu jen nějakých patnáct Skokanů. A samozřejmě Jason.
„Takže nemáme pomáhat hráčům v potížích?“ ptá se někdo.
„Pomáhat ano,“ přikyvuji, „ale pokud to jde, zkusit proskenovat, jestli náhodou neuděláme tou pomocí více škody než užitku.“
„Rozšířím to mezi ostatní Skokany,“ shrne naši debatu Jason.

Běžím devátou úrovní, hledám sklad ochranných štítů. Vidím jej už docela ostře, stačí udělat skok, salto ve vzduchu a dopadnout přesně u vchodu.
Jen to neudělám.
Zrovna, když se chystám k odrazu, projede mi zády ostrá bolest a nechtěně klesnu k zemi.
Vzápětí přichází kopanec do boku. A ještě jeden.
Co se to sakra děje?
Pokouším se vstát, místo toho absolvuji další kopanec do zad a zase si prohlížím zem zblízka.
„Ani to nezkoušej,“ říká někdo nade mnou, koho zatím nevidím. „Sledujeme tě už hodně dlouho a vadí nám, jak ničíš naše pasti na Skokany.“
Podaří se mi převalit na záda. Výhoda to není. Stojí nade mnou tři postavy v černých kápích a míří na mě zbraněmi, které v těch devíti úrovních, které znám, k dispozici nejsou.
„Proč?“ vypravím ze sebe. Jeden z nich udělá krok blíž ke mně a zvedne nohu. Naštěstí nedošlápne.
„Protože Hrana měla být naše království, náš prostor. Hráčům bereme, co uznáme za vhodné, navádíme je do pastí a pouštíme na ně zmutovaný hmyz, ty nulo,“ pronese ledově.
„A ty si přijdeš,“ ozve se jiný, „a nejen, že ty hráče zachraňuješ, ještě ty naše nástrahy likviduješ. To se nám rozhodně nelíbí, chápeš?“
„Jsi jediný ze Skokanů, který to umí,“ pronese zase první. Třetí stále významně mlčí.
Kde mám vysílač SOS signálu?, napadne mě a nenápadně se jej snažím najít.
„A co já s tím?“ nahazuji téma. „Zachraňovat hráče je moje povinnost.“
„Povinnosti se můžeš vyhnout,“ odpoví mi druhý z těch tří. „Za poslední týden to nějakých dvacet Skokanů pochopilo a když vidí hráče v nesnázích, koukají jinam nebo k těm hráčům vůbec nejdou.“
Napadá mě, že to je zlé. Konečně najdu vysílač SOS a stisknu jej.
Low battery…, odpoví mi.
Ti tři na mě stále míří a hlídají každý můj pohyb. Tedy aspoň první dva z nich. Ten třetí, který dosud nepronesl ani slovo, míří někam nade mě. Možná za mě.
Pak se zase stane více věcí najednou.
„Bratři,“ promluví ten třetí, který dosud mlčel.
Ti dva se na něj ohlédnou, přičemž svými zbraněmi stále míří na mě.
Třetí dvakrát vystřelí.
První a druhý padají k zemi.
„Vstaň,“ říká mi třetí.
Vstanu a dívám se na něj. Do tváře mu není vidět.
„Zachraňuješ mě, nebo mě chceš dorazit?“ zeptám se.
„Vem si ty jejich zbraně,“ ukáže svou zbraní. „Budeš je potřebovat. Na mě se sice můžeš spolehnout, ale jsou i dny, kdy nejsem nablízku. A dokonce nejsem ani na Hraně.“
„Jsi nějaký amorf, že můžeš měnit podobu?“ zeptám se hloupě.
Rozesměje se. „Bavíš mě tím, že nevíš, kdo jsem. Možná na to brzy přijdeš. Tihle dva,“ ukáže do míst, kde leží mrtvoly jeho nedávných společníků, „jsou jenom pěšáci. Hledám toho, který je posílá.“
„A kdo to je? Existuje vůbec možnost, jak ho odhalit?“
Trhne hlavou. Nebo si to aspoň myslím, pod kápi mu není vidět.
„Najdi Emeralda,“ řekne a zmizí.

Posbírám zbraně těch dvou. Prohlížím si je a uvažuji, jestli přijdu na to, jak je ovládat.
Kdo je sakra Emerald? bleskne mi hlavou.