Hrana I

Pokud ji něco opravdu bavilo, pak puzzle. Skládala často a ráda, i když nad nimi dokázala trávit mnoho dlouhých dní. Euforie po dokončení stála za to.

Tři tisíce pět set kousků, hlásalo číslo na krabici. Ve svém pokoji měla rozloženou na podlaze obrovskou papírovou plachtu, na které vznikal celkový kus. Postupovala trpělivě. Málokdy se jí podařilo umístit správný dílek napoprvé.
A teď věděla, že je blízko. Skládačka byla téměř hotová, zbývaly dvě poslední díry, každá na jeden dílek. Sáhla do sáčku, ve kterém byly původně všechny dílky, a vytáhla jeden z těch dvou, které se jí otřely o prsty. Prohlížela si jej a zkoumala. Nakonec jej zkusila umístit do jedné díry.
Vešel se až do té druhé. Oddechla si. Už jen poslední kousek.
Vypadalo to, že poslednímu dílku celé skládačky se ze sáčku nechce. Musela sáček obrátit naruby, aby se k dílku dostala. Pak jej vzala do dlaně a vítězoslavně zkusila umístit do posledního volného místa.
Nešlo to.
Nešlo to ani poté, co dílek otočila a zkusila vložit jinak.
Nešlo to vůbec.
Pozorně se na nezbedný dílek podívala a zhrozila se. Vůbec do této skládačky nepatřil.
Upustila jej z dlaně a po tváři se jí koulely slzy.

Už čtvrtý den v kuse sněžilo. Opíral jsem se čelem o předloktí, kterým jsem se opíral o okno. V druhé ruce jsem držel svou sklenici plnou stoprocentní pomerančové šťávy, ze které jsem pomalu upíjel.
Vločky se snášely dolů pomalu a důstojně. Některé byly velké skoro jako tenisáky, ale padat tenisák takhle pomalu jsem nikdy neviděl.
Odlepil jsem se od okna. Prázdnou sklenici postavil na kuchyňskou linku a zamířil k počítači.
Cvaknutí tlačítka napájení. Počítač začal uvnitř temně hučet. Monitor se rozsvítil a začal neochotně přijímat signál z počítače.
Přihlašovací obrazovka. Zadat heslo.
Přihlašování.
Nabíhání systému.
Hledání sítě.
Zjišťování IP adresy.
Síť přijpojena.

Ještě aby ne. Teď najet myší na ikonu připojení k terminálu.
Ověřovací sekvence a okno terminálu, kde na mě provokativně bliká kurzor.
Spuštění programu, jehož jedinou funkcí je spuštění série příkazů, které mě přenesou na Hranu.
Nejvyšší čas nasadit si helmu, zkontrolovat upevnění, přívod vzduchu do helmy, nastavení zvukových i obrazových kanálů.
Poslední příkaz v sekvenci doběhl.
Jsem tam.

Náměstí.
V tomto místě jsem nikdy nebyl. Náměstí není podobné ničemu, co na Hraně znám. Ani nemám jak poznat, ve které jsem vlastně úrovni.
Náměstí je ve tvaru trojúhelníku a já kdovíproč stojím ve vozovce.
Musím na chodník, napadne mě.
Nepohnu nohama. Podívám se na ně a dojde mi, že tady něco nehraje.
Na nohou mám takové ty umělohmotné sandály, ve kterých se možná dobře chodí po pláži, ale na Hraně jsou absolutně mimo.
Dívám se dál a je mi naprosto jasné, že tady toho nehraje mnohem víc. Jsem ustrojený jako Mič Bjúkenen a moje střevíce jsou vrostlé do vozovky. A nemůžu je ani zout.
Zaslechnu ostrý zvuk a podívám se směrem, odkud přichází.
Motorkář. Ještě je dost daleko, ale pokud se nestane nějaký zázrak, sejme mě a já vím, co to znamená.
Znovu se zkouším pohnout, ale nohy se nepohybují.
Úniková věta, napadne mě.
„Nepatřím sem,“ šeptám.
Nic se nestane.
„Nepatřím sem,“ říkám nahlas.
Nic se nestane.
„Nepatřím sem,“ křičím a máchám kolem sebe rukama. Nic se nestane, jen motorkář se stále blíží. Má černou helmu a černou kombinézu.
Sedí na černé motorce.
Jestli mě sejme, napadne mě, musím doufat, že jsem nezapomněl na zálohovací program, který vždycky jednou za 24 hodin zazálohuje můj postup. Nový vstup na Hranu můžu použít ze zálohy. Jinak jsem na nule jako ve chvíli, kdy jsem se na Hranu dostal poprvé.
Druhý ostrý zvuk. Za prvním motorkářem se objeví druhý, tentokrát ve stříbrné helmě a stříbrné kombinéze. Má i stříbrnou motorku a pokud mohu okem člověka, který nikdy motorku neměl, posoudit, silnější než jeho černý kolega.
No bezva, ozve se můj smysl pro šibeniční humor, nesejme mě jeden motorkář, sejmou mě dva. A já tu můžu jen stát jak blbec a čekat, až se to stane.
Pak se odehraje několik událostí velmi rychle.
Stříbrný motorkář dojede na úroveň černého. Zvedne nohy a vyskočí, takže se drží řídítek a nohama stojí na sedadle své motorky. Uznávám, je to efektní.
Stříbrný motorkář se znovu odrazí a pustí řídítka. Jeho motorka jede pořád dál a zastaví se o strom.
Stříbrný motorkář udělá ve vzduchu salto a dopadne na černou motorku za černého motorkáře. Ten je ode mě už jen nějakých dvacet metrů. Možná jen devatenáct.
Stříbrný motorkář uštědří černému ránu do helmy. Nevypadá to nebezpečně, ale černý motorkář padá i s motorkou, zatímco stříbrný se zachraňuje dalším saltem.
Černé motorce se pomalu přestávají točit kola, zatímco motor stále přede.
Stříbrný motorkář dopadne před na silnici ležícího černého motorkáře a nakopne ho. Nevypadá to jako moc silné kopnutí, ale i tak letí černý motorkář přímo ke zdi nějaké neznámé šedivé budovy. A než k ní doletí, zmizí.
Černá motorka zmizí rovněž.
Stříbrný motorkář se zvedá a jde ke mně. Spouštím obě paže podél těla a jsem ochoten podstoupit jakoukoli  konfrontaci.
„Proč jsi tady?“ ptá se mě stříbrný motorkář. Hlasová modifikace způsobuje, že to zní, jako kdyby mluvila holka, snažící se předstírat klukovský hlas.
„Nemůžu se pohnout,“ říkám a skláním hlavu ke svým nohám.
„Hm,“ řekne stříbrný motorkář a vytáhne z kapsy něco, co vypadá jako dálkové ovládání odemykání a zamykání auta.
„Mělo mě to napadnout,“ říká stříbrný motorkář a na té divné věci stiskne nějaké tlačítko.
„Zkus se pohnout,“ řekne mi.
Zkusím to a jde to. Zvednu nohu a udělám krok. Pak další. Za chvíli jsem na chodníku i se stříbrným motorkářem.
„Ty jsi Skokan,“ konstatuje stříbrný motorkář. Jen přikývnu.
„Použij únikovou větu,“ poradí mi, „pak restartuj svůj počítač a zkus nový vstup.“
„Nepatřím sem,“ pronesu a všechno zmizí.

Sundávám si z hlavy helmu. Jsem opět doma před monitorem. Z něj se na mě šklebí obrazovka terminálu.
Podívám se na časomíru vpravo dole.
Celá ta sranda s motorkáři mi zabrala hodinu a půl.
Odpojuji se od terminálu, spouštím restart svého počítače a jdu si uvařit kávu.

Restart trvá hodně dlouho. Počítám, že asi tak pětkrát déle než obvykle.
Hrana má dvanáct známých úrovní. Někteří slídilové tvrdí, že jich má ve skutečnosti šestnáct a k tomu tři bonusové.
Skokani jsou speciální sorta hráčů. Mohou do hry vstupovat a znovu z ní pomocí únikové věty vystupovat dle libosti. Hráčům, kteří nejsou Skokani, se to nepodaří. Kdo není Skokan, má možnosti hodně omezené.
Skokani často zachraňují hráče v bezvýchodných situacích.
A pak je tu stříbrný motorkář, který zachránil mě. Jednoho ze Skokanů.

Počítač dokončil restartování. Tentokrát neotevírám připojení k terminálu, místo toho jdu do hráčského fóra a hned do sekce pro Skokany.
Zadám svůj Skokanský kód.
Čtu, co se v sekci pro Skokany za poslední den objevilo, a není mi to příjemné. Prakticky všichni Skokani, kteří za poslední den vstoupili do hráčského fóra, popisují stejnou skutečnost.
Vstup na Hranu v naprosto nesmyslném místě.
Nemožnost pohybu.
Nesmyslný oděv i obuv.
A nečekaný útok.
Útoky jsou různé. Někteří byli sraženi autobusem, jiní zabiti parašutistou, další ještě bizarnějším způsobem.
Motorkář má na svědomí asi tak šestinu Skokanů.
Jenom jednomu se dostalo záchrany.  A to jsem já.
Jak říkám, není mi z toho příjemně.
Proto přidávám příspěvek s tím, že se za patnáct minut sejdeme ve Skokanském baru v sedmé úrovni.
Během dvou sekund mám stovky souhlasných reakcí.

Opět otevírám spojení k terminálu a spouštím sekvenci příkazů.
Nasazuji helmu.
Sekvence dobíhá a jsem na Hraně.

Uff, vypadne ze mě mimoděk. Vypadá to, že jsem v pořádku a že můj postup zůstal zachován. Jsem v deváté úrovni v lese.
Do osmé úrovně se dostanu skokem do studny. Jdu ke studni, avšak u ní někdo sedí.
„Dovolíš?“ zeptám se, protože se potřebuji dostat do studny.
Otočí ke mně naprosto bezvýraznou tvář.
„Kdo jsi?“ zeptá se mě sípavým hlasem.
„Jsem ten, kdo se potřebuje studnou dostat do osmé úrovně a potom ještě do sedmé,“ odpovídám.
Neznámý vrtí hlavou. „Takhle jsem to nemyslel,“ sípá. „Jak sis aktivoval speciální ochranu?“ ptá se.
Zarazím se. Tohle je jedna z věcí, kterou nesmím nikdy ani za nic na světě prozradit.
„Nerozumím, na co se ptáš,“ odpovím, lehce ho odstrčím a skočím do studny.

Osmá úroveň. Tady nejsem v lese, jsem v továrně, ve které se vyrábějí zbraně.
Že bych si nějakou vzal? napadne mě, ale hned tu myšlenku zaplaším. Musím se dostat ještě níž, do sedmé úrovně. Kde je ten průchod?
Procházím továrnou a všichni, které potkávám, mi uhýbají z cesty. Dokonce se i vyhýbají přímému pohledu. Přitom jsem obyčejný Skokan, nic víc.
Průchod do sedmé úrovně, kde asi je? Že jsem si nedělal poznámky.
Pak mě něco napadne a kousek se vrátím.
Okno, které nevede ven.
Okno, za kterým je zeď. Opatrně je otevírám a proskočím.
Jsem v sedmé úrovni. A jde se do baru.

Bar, který se jmenuje prostě Bar, je v polovině ulice, do které se dá dostat jen tak, že se pozorně díváte a neminete jednu nenápadnou odbočku. Beru za kliku a vcházím dovnitř.
Skokanů je tu opravdu nepočítaně. Za barovým pultem je jako vždy Jonas, který kromě toho, že je barmanem, byl kdysi prvním Skokanem. A spoustu pravidel a možností pro Skokany taky vymyslel.
„Ahoj, Jeremy,“ zamává mi. Odpovím mu a rozhlédnu se.
„Jeremy,“ přiblíží se ke mně Dirk, rovněž dlouhodobý Skokan. „Z které úrovně ses sem dostal?“
„Z deváté,“ odpovídám pravdivě.
Hovor všech Skokanů utichne a všechny pohledy se soustředí na mne.
„Z deváté,“ opakuje Dirk, „ale to není možné.“
„Proč by nebylo?“ nechápu. „Devátá úroveň je moje momentální maximum.“
„Protože my všichni,“ hodí Dirk hlavou za sebe, abych pochopil, že mluví opravdu za všechny přítomné Skokany, „jsme se sem dostali tak, že jsme museli projít od vstupní úrovně přes první, druhou a tak dále, rozumíš?“
„Rozumím,“ říkám.
Nerozumím.
„Takže mi vysvětli, jak je možné, že jsi přišel z deváté. Z vyšší úrovně. Že jsi nešel od spodních úrovní.“
„Nevím,“ rozhodím rukama.
„Tak moment, moment, Skokani,“ objeví se mezi námi Jonas. „Jeremyho znám stejně dobře jako každého z vás. Každého, i jeho, jsem učil, co to je být Skokanem. Takže kdo bude jeho slova zpochybňovat, tomu můžu taky hned na místě odebrat Skokanství. Rozumíme si?“
„Hm, asi jo,“ připustí Dirk.
„A ty, Jeremy, mi teď řekni, jak to s tebou vlastně bylo,“ obrátí se Jonas na mě.

Nevynechal jsem nic. Ani setkání s divným tazatelem u studny v deváté úrovni.
„Jedna věc zvláštní je,“ usoudil nakonec Jonas. „Tebe jako jediného zachránil ten druhý motorkář, který sejmul toho prvního. A poradil ti restartovat počítač, takže ses vrátil na Hranu do správné úrovně. To se z ostatních skokanů nikomu nepodařilo. Ani mně ne,“ dodává po krátké chvíli a o něčem přemýšlí.
„Jeremy, dokázal bys nás všechny dovést do deváté úrovně, abychom potkali toho, kdo se ptal na tvou speciální ochranu?“ zeptá se nakonec.
Trhnu hlavou. „Proč ne,“ odpovím.