Hodina slovenštiny

Uvědomil jsem si to až nedávno, že ani 30 let po rozpadu federace jsem nezapomněl libozvučnou řeč sousedního národa. A došlo k tomu, jak je u mě obvyklé, shodou několika na sobě navzájem nezávislých okolností.

Vyrůstat na Valašsku s tím, že co by kamenem dohodil a zbytek doběhl leží slovenská hranice a nejbližší větší město je Žilina, navíc s tím, že podstatná část rodin má aspoň jednoho rodiče slovenské národnosti, znamenalo setkávat se s řečí obyvatel krajů na východ od Bumbálky v míře větší než nemalé.
Čili jsem se nemusel spoléhat na slovenské televizní pondělky či sportovní komentátory, na Štúrovu, Tisovu a Husákovu rodnou řeč jsem narážel i v běžném, dá se říct každodenním životě. A můj kolega, který byl po jistou dobu mým nadřízeným (údajně na toto období dodnes vzpomíná jako na jediné, kdy litoval, že vlivem vrozené jaterní poruchy nesmí konzumovat alkohol), byl autorem hesla „zo všetkých farebných mám najradšej práve Slovákov.“
Právě tenkrát, kdy už byl rozpad federace dávno za námi, jsem si všiml, že v mluvené řeči nepravidelně použiji nějaké to slovenské slovo. Za to mohl ještě výše postavený nadřízený nás obou, který byl Slovák z Českých Budějovic, díky čemuž po slovensky zabudol a česky se nikdy pořádně nenaučil. Ovšem postavím-li ho vedle G. Husáka a A. Babiše, vychází z tohoto srovnání jako nejsrozumitelnější.
Tehdy jsem si povšiml, kolikrát za den použiji odpověď „hej“ nebo „áno“ se slovensky prodlouženým á. A kolikrát použiji kouzelné slovenské výrazy jako „čiže,“ popř. „akonáhle.“
Vše se mi vrátilo v době, kdy k nám do zaměstnání začátkem tohoto roku nastoupila slovenská recepční Zuzana, které jsem neřekl jinak než Žužu (kdo neví proč, tomu doporučuji slovenský sitcom Susedia). Tehdy jsem zjistil, že při každé komunikaci s ní mi slovenské výrazy naskakují tak nějak samy od sebe a úplně mimovolně.
I poté, co Žužu ukončila své angažmá, mi zůstala druhá slovenská kolegyně, která do kanceláře dochází jen někdy, neboť je na polovičním úvazku a většinou pracuje z domova. Tu jsem potěšil, když jsem na její otázku, zda jsem si krásně užil dovolenku, odpověděl krásným slovenským slovem „igen!“
Můj vrcholný výstup v jazyce východních sousedů však přišel před nedávnem. Objednali jsme u našeho dodavatele výpočetní techniky výměnu větráčku u jednoho notebooku. Dorazil technik, příslušný notebook rozešrouboval, odebral původní větráček, zapojil nový, vše opět sestavil a otestoval, já jsem mu poděkoval a podepsal všechny důležité dokumenty a s radostí si odškrtl splněný úkol.
Další den mi na firemní mobil volá slovenské číslo. V dobrém rozmaru jsem hovor vzal a tam se ozval příjemný mužský hlas, mluvící bratislavským dialektem slovenštiny, který mi sdělil, že si ověřuje, že u nás výměna proběhla a že výše zmíněný technik udělal vše tak, jak jsme potřebovali.
Nadechl jsem se a spustil (na svůj standard až kulometně rychle): „Počujte tak, ten chalan tu naozaj bol, prišiel, rozobral ten hentý oný, zobral z neho ten pôvodný ventilátor, dal dovnúra nový, hej, a zrobil aj tie testy nového hardwaru, čiže sme si preverili, že už všetko správne funguje, čiže môžeme ten stroj odovzdať tej kyčilánke, ktorá ho bude používať, hej? No a nakoľko ten pôvodný ventilátor bol akýsi taký naničhodný, tak si ho ten chalan zobral so sebou. Čiže môžete napísať, že sme naozaj veľmi spokojní s výmenou.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho, pak se volající Slovák navzdory tomu, že šlo o monitorovaný hovor, na celé kolo rozchechtal a poté, co mu smích vydržel téměř minutu, mi sdělil, že jsem mu udělal ohromnou radost a vylepšil den.