Dost dlouho poté, co palouk opustila obě SUV i trojkový Hummer, se zpoza rozpadlé dřevěnky vybatolilo Zdeňkovo auto s Liborem na místě spolujezdce.
Většinu cesty mluvil pouze Zdeněk. Vysvětlil Liborovi, co se celou tu dobu od chvíle, kdy vedle sebe uviděl Kristýnu, dělo. Popsal, čím vším prošel, aby Libora z jeho úletu vysekal. Pak se na něj ohlédl.
„Tohle bylo naposledy. Víckrát tu bouchačku do ruky nevezmu, i kdybys visel na větvi za nohy s hlavou v mraveništi,“ a Libor cítil, že Zdeněk mluví vážně.
„To mi řekni, jak jsi mohl takhle zblbnout? Vždyť jsi byl nejcyhtřejší kluk v celé škole,“ uhodil o něco později Zdeněk do volantu. Libor povzdechl a pokrčil rameny.
Mafián Růžička splnil i poslední Zdeňkovu žádost, i když zároveň Zdeňka upozornil, že období, po něž byl zavázán slibem mu ve všem vyhovět, právě skončilo. Jménem jedné ze svých fiktivních firem vystavil Liborovi doporučení, díky kterému získal Libor brzy normální zaměstnání. Část zbytku Zdeňkovy výhry v kasinu navíc Liborovi pomohla k vcelku přijatelnému bydlení.
Z radosti nad tím, že se mu zase daří žít normálně, pozval po několika měsících Libor Zdeňka do restaurace na večeři. Sám Libor dorazil v doprovodu drobné usměvavé zrzky.
„To je Anička,“ představil ji, „chodíme spolu něco přes dva týdny.“
„Není náhodou její táta zase nějaký to?“ zeptal se Zdeněk, když se Anička na chvíli taktně vzdálila.
„Vůbec ne,“ mávl Libor rukou, „její táta je normální a navíc zubař.“
„Takže jste se seznámili v ordinaci,“ zasmál se Zdeněk.
„Tebe ty srandičky fakt nikdy nepřejdou,“ kroutil Libor hlavou.
„Věřil bys, že se tohle všechno stalo a to hlavní z toho během necelých dvou týdnů?“ zeptal se mě Zdeněk, když mi to celé dovyprávěl až sem.
„Proč ne?“ usmál jsem se.
„Snad už Libor vydrží bez toho, aby zase spadl do nějakého průšvihu,“ zasmál se Zdeněk.
„Jestli do nějakého spadne, už to nebude v tomto příběhu,“ odpověděl jsem a na to jsme si připili.
