Dvanáctá

Robert Cihlář zaparkoval na svém oblíbeném místě před královéhradeckým nádražím. Radost a vzrušení z plánované akce mu trochu narušoval fakt, že tentokrát tu bylo zaparkováno o dost více aut.

Otevření studny se ukázalo jako skvělý nápad. Ten, který to měl všechno pod palcem, nejprve nechal oba kameramany natočit, co se uvnitř nachází. Teprve pak jiný člen party ve speciálním oděvu slanil dolů.
Nemohli se mýlit. Skutečně šlo o lidské ostatky.
Ti, kteří měli silnější žaludek, volali na dostupná i nedostupná čísla. Než započalo ohledání samotných ostatků, museli si dát přestávku.
„Tomu říkám trefa,“ promluvil poručík Kopecký uznale k praporčíkovi Lence Nožičkové.
„A víte,“ řekla a brada se jí třásla, „že by mi tentokrát ani nevadilo, kdybych se netrefila? To, co jsme tam našli,“ nadechla se, zavrtěla hlavou a nedořekla.
Poručík Kopecký pokýval hlavou. Věděl a rozuměl.

Robert Cihlář byl nervózní. Ta holka se sice objevila, ale motalo se okolo ní až moc dalších lidí. Jestli někomu něco řekla, tak... Tak co? napadlo ho. To, co chci udělat, udělám i tak, jen budu muset pečlivěji zamést stopy.
Jako první mu zmizela ze zorného úhlu dvojice ve středních letech. Nevšiml si, že dali znamení těm dalším třem, dvěma klukům a jedné holce, kteří se okolo jeho budoucí oběti podezřele moc motali. Ani že nasedli do jiného auta, jehož řidič měl to jeho jako na dlani.
Viděl, že ta holka od těch dvou kluků vytahuje mobil a někomu volá. Držela tu placku u ucha poměrně dlouho. Neslyšel, o čem mluvila, ale připadalo mu, že na něj koukala. Konečně ukončila hovor a něco říkala svým dvěma společníkům.
Tak už konečně vypadněte, drtil mezi zuby slova, ať na ni můžu zablikat.
Radka Nožičková se rozhlížela, ale beze strachu. Konečně se od ní ta trojice odlepila.
Zablikal.
Netušil, že v jiném autě někdo právě řekl: „A máme ho.“

Radka Nožičková se posadila vedle Roberta Cihláře, usmála se a řekla: „Jsem tady, jak jsme se domluvili. A nemám u sebe ani občanku, ani mobil ani nic jiného.“
Robert Cihlář chtěl něco říct, zároveň ho však někde v mozku bodlo: Ona se ho nebojí. Ona nemá strach, je v pohodě. Že by přece jen někomu něco řekla?
Podíval se na ni. Ta holka se usmívala. Ta poslední byla nervózní, tahle je úplně jiná.
Ne, řekl si, nevzdám to. Bude to desátá. Dovrším magickou desítku!
Chtěl se rozjet, ale nešlo to. Zničehonic mu před kapotu najelo jiné auto.
Sakra práce!
Řidič toho jiného auta stáhl své okýnko a zamával. Robert stáhl své a vystrčil hlavu ven.
„Pardon,“ řekl ten cizí řidič, „nějak se mi to zaseklo. Hned odjedu. Nejste náhodou pan Cihlář z televize? Tohle až povím manželce,“ zasmál se, zkusil nastartovat, to se mu povedlo a pomalu se rozjel.

Robertovi Cihlářovi vrtala hlavou myšlenka, že tady něco nehraje. Jen nevěděl přesně, co by to mělo být. Každopádně jel navyklým směrem. To, že má neustále před sebou nějaké auto, ho dráždilo. Jede snad ten před ním taky někam k jeho venkovskému sídlu?
Na okamžik se podíval na Radku Nožičkovou. Sakra, zahudroval. Ona spí! Ona normálně usnula a na tom sedadle spolujezdce spokojeně spí. Tohle přece nejde, bručel si pro sebe. Měla být nervózní, možná se měla i trochu třást, přesně to ho vzrušovalo. A tahle holka naprosto bezostyšně spí.
Kdyby se podíval do zpětného zrcátka, uviděl by, že i auto za ním se neustále drží na dohled. Byl však z toho, že jeho budoucí oběť mu v autě usnula, natolik vykolejený, že byl schopen zírat pouze před sebe.

„Krucinál,“ vykřikl nahlas a uhodil protézou na pravé paži do volantu.
„Co se děje? Už tam jsme?“ zazívala ze svého sedadla Radka Nožičková, protáhla se a rozhlédla.
„Ne, ale musíme zastavit,“ ukázal před sebe. „Asi bouračka nebo co. To je den,“ zavrtěl hlavou.
„Tak chvilku počkáme a přijedeme tam později,“ usoudila Radka. „Vadit to snad nebude, nebo jo?“
Zakroutil hlavou. Prala se v něm touha hned tu holku praštit s touhou dovézt ji tam a užít si ji stejně jako ty předchozí.
Všiml si, že i auto za ním jej dojelo a zastavilo. A všimil si i toho, že řidič z auta za ním vystoupil a šel se podívat dopředu, kde se potkal s řidičem auta před ním. O něčem se bavili.
Radka zkusila stáhnout své okénko. „To nedělej,“ vykřikl na ni.
„Tak ne, no,“ pokrčila rameny. „Stejně tu ztvrdneme, tak že bych se trochu prošla.“
„Nic takového,“ už skoro soptil vzteky.
V tu chvíli se rozjelo auto v protisměru a zastavilo vedle něj.
Ohlédl se. Tmavě modrý Focus první řady. Co to má všechno znamenat?
Řidič z auta za ním se vracel a zaklepal na Robertovo okno. Ten je neochotně stáhl.
„Co se děje?“ zavrčel.
„Asi se tu chvíli zdržíme,“ řekl ten cizí řidič. „Prý až hodinu, řikali,“ pohnul hlavou směrem dopředu. „Tak mě napadlo, kdybyste měli žízeň, mám v autě zásobu vody.“
„Nic nepotřebujeme,“ vykřikl Robert.

„Hele, vrtulník,“ řekla udiveně Radka Nožičková a ukázala na louku, přiléhající k silnici, na níž stáli. Skutečně tam přistával vrtulník.
„No to mě fakt podrž,“ zabručel Robert. Jeho přesvědčení, že tu něco nehraje, nabylo vrcholu.
„Že tys to někomu řekla, co?“ zeptal se podrážděně.
„A co jsem měla říct?“ zeptala se udiveně.
Zvedl paži s protézou a pak ji nechal zase klesnout. Zavrtěl hlavou.
„Něco je špatně,“ povzdechl si. Radka pokrčila rameny.

Policista, který stál u auta před ním a bavil se o něčem s řidičem, přišel k jeho autu. Řidič toho auta před nimi šel s ním, jen podél druhé strany aut, takže každý z nich stál u jedněch předních dveří.
„Dobrý den, pane řidiči, pro jistotu mi předložte své doklady a doklady o vozidle,“ řekl policista, když Robert opět stáhl okénko.
„Jsem z něčeho podezřelý?“ zeptal se Robert opatrně. Policista pokrčil rameny: „Jenom potřebujeme jména pro případné vyšetřování. Kdybyste náhodou chtěl nějak nahradit čas, který tu musíte strávit.“
Robert zakroutil hlavou, nicméně požadované doklady policistovi podal. Ten s nimi poodešel bokem a o něčem se bavil s jiným policistou.
Oba se pak ohlédli a dívali se na Robertovo auto.