Druhá

Oči všech diváků atletických závodů se soustředily do sektoru oštěpařů. Všichni napjatě očekávali, jak se projeví největší talent této disciplíny Robert Cihlář.

Robert Cihlář vzal oštěp, přehodil si ho z ruky do ruky, potěžkal jej, zvedl nad hlavu, zamával s ním a uznale přikývl. Určitě se mu s ním bude dobře házet.
Během posledního pololetí neustále vylepšoval své osobní maximum a pomalu se blížil českému rekordu. V odborné veřejnosti se v souvislosti s jeho výkony opatrně šuškalo o zlaté olympijské medaili.
Jedna divačka sledovala Roberta pečlivěji než ostatní. Kamila Zastavilová by za svého kluka i dýchala. Vůbec jí nevadilo, že se k ní Robert chová jako k onuci a ještě hůře. Brala to tak, že jí projevuje pozornost a že každou facku, kterou od něj kdy dostala, si zasloužila.
K Robertovi přispěchal jeho trenér a něco mu tiše říkal, přičemž hodně divoce gestikuloval. Robert mu naslouchal s mírným úsměškem. Bylo vidět, že trenérovy rady pouští druhým uchem ven.
Pak přišla chvíle k hodu. Vzal oštěp, správně jej uchopil a rozběhl se. Už během rozběhu se ozval rytmický potlesk. Robert neustále zrychloval až k čáře, od níž měl házet. Tam udělal přesně tu sérii pohybů, kterou musí oštěpař udělat, aby sebe zastavil a oštěp vyslal k letu.
Oštěp se zvedal a vypadalo to, že trvalo hodně dlouho, než začal znovu klesat. Robert Cihlář stál na čáře a doslova své náčiní hypnotizoval očima. Až do chvíle, kdy oštěp dopadl na zem.
Vyhrál, znovu vylepšil své maximum, aniž by tušil, že to byl poslední hod v jeho životě.

Mokrá silnice, konstantní déšť a mizerná viditelnost. Robert se za volantem svého auta kroutil a nadával na okolnosti. Musí jet pomalu a kdo ví, jestli dorazí včas. I když na takového sportovce ostatní rádi počkají.
Náhle strnul. Před očima spatřil hromadnou havárii několika aut. Opatrně sjel ke kraji vozovky, zapnul oboustranné blinkry, natáhl na sebe reflexní vestu a vystoupil z auta.
Jako hypnotizován šel přímo k tomu autu, které na tom bylo suverénně nejhůř. I skrz zatmavená okna viděl, že uvnitř jsou lidé a chtějí se dostat ven.
Zkroutil se, jak mohl, aby se dostal ke dveřím auta. Škubl klikou a nic se nestalo. Škubl víc a opakoval to škubnutí jako smyslů zbavený. Nevšiml si, že se celé auto divně houpá. Ve chvíli, kdy se mu podařilo ty dveře konečně vyrvat, se auto zakývalo a spadlo mu na pravou ruku.

Probudil se v nemocnici a brzy věděl, že jeho život už nikdy nebude takový, jaký byl. Hned první den mu lékař sdělil, že poškození jeho pravé ruky bylo tak rozsáhlé, že mu musela být amputována nad loktem. Robert měl co dělat, aby se nervově nezhroutil.
Druhý den mu Kamila Zastavilová řekla, že už s ním být nemůže. Ne kvůli jeho zdravotnímu handicapu, ale kvůli jeho násilnickému chování. Nadával jí, vyhrožoval, prosil, nic nepomohlo.
O týden později dorazila do jeho nemocničního pokoje Jitka Sedlářová.

„Jsem televizní producentka,“ řekla na úvod, „a přicházím za vámi jakožto za hrdinou, který zachránil lidi zaklíněné v autě, i když sám při tom přišel o ruku,“ a sledovala, jaký dopad budou její slova na Roberta mít. Vypadalo to, že žádný.
„Zároveň vám chci nabídnout jistou spolupráci,“ pokračovala. Robert k ní otočil svůj pohled.
„Jakou spolupráci? Jsem odepsanej. Definitivně. Mrzák.“
„No,“ udělala Jitka váhavě, aby hned pokračovala: „Udělala jsem si průzkum mezi několika ženami od osmnácti do třiceti let. Většina z nich vás pokládá za atraktivního i s vaším handicapem. Takže mě napadlo, že byste mohl v naší televizi mít svůj pořad. Třeba Show Roberta Cihláře. Nebo tak nějak. Mluvit snad pořád umíte,“ a opět čekala na jeho reakci.
Robert dlouho mlčel. Pak se k ní otočil celý. „A jak by to asi mělo fungovat?“
Během hodiny mu vysvětlila základy toho, co by jako průvodce televizním pořadem měl a neměl dělat, jak by se měl a neměl chovat a další detaily. Robert po chvíli váhání přikývl.
„Asi je to to jediné, co si můžu teď dovolit,“ konstatoval.

Během následujících dnů a týdnů jej Jitka Sedlářová navštěvovala s ocelovou pravidelností. Až do toho dne, kdy z ní vypadla ta nejdůležitější věta:
„A taky bude dobré, když se se mnou oženíte,“ a loupla po Robertovi očima.
Rozesmál se. „S vámi, jo? Jak si to představujete, vždyť jste lesba!“
„To zaprvé není pravda,“ stiskla Jitka rty, „a za druhé, jak to víte?“
„Mám sestřenici lesbu,“ odpověděl Robert, když se dosmál, „někde vás viděla a poznala to na vás.“
„Tak jo, máte pravdu,“ svěsila Jitka hlavu, „jen si to nemůžu v televizi dovolit veřejně filtrovat. Nechtěla bych dopadnout jako Katka Zelníková.“
„Ta herečka?“ zvedl Robert obočí.
„Ano, přesně ta,“ přikývla Jitka. „Hrála princeznu v pohádce a hned druhý den vyšel hodně arogantní článek o tom, co má vůbec lesbička hrát princeznu a čím dětské diváky indoktrinuje. Psal to nějaký Stejskal, očividně dědek s nulovým rozhledem a zápornou empatií. Diváci psali do diskusí bláboly o nějaké masírce a kdo ví čem podobném. Přitom to byla normální pohádka o princezně, která se nemůže rozhodnout mezi dvěma princi, kteří se o ni ucházejí. Katka se z toho nervově zhroutila a pohádka se nesmí znovu vysílat.“ Jitka pokrčila rameny: „Jak se do něčeho pustí tihle novodobí svazáci, jde všechno do háje.“
Robert se zamyslel. Pak se na Jitku ještě jednou podíval: „A se mnou byste si to představovala jak?“

Když opouštěl Robert Cihlář nemocnici, úplnou náhodou u toho byl televizní štáb. Producentka Jitka mu pomáhala nastoupit do svého auta. Robert odpovídal, že ho čeká rehabilitace a možná nové pracovní i životní – při tom se na Jitku podíval skoro láskyplně – výzvy.