Do Českého ráje cesta příjemná je. I cesta Českým rájem

Čím více se blížily letošní Velikonoce, tím jasnější bylo, že tentokrát potřebujeme aspoň na několik dní změnit prostředí a to tak, že razantně a radikálně. I vydali jsme se do Českého ráje.  

Dudlaj, dudlaj, dá, rumpumpumpum. Jedním z těch, kteří v době mého útlého dětství formovali mou nevšední osobnost, je pan Ivan Mládek. Ve školce jsem byl údajně největším expertem na jeho písničky a přiznávám, že jeho schopnost vtěsnat do krátkého textu ucelený příběh je pro mě stále obdivuhodná.
Ovšem zpátky k nám. Jako první geniální tah se ukázala rezervace ubytování v penzionu, jehož majitel stejně jako já rád jí; jen na něm to – na rozdíl ode mne – je vidět. V penzionu jsme měli zamluvené snídaně, které měly být – slovy pana majitele – opulentní. Hned po té první jsem zjistil, že opulentnost snídaní ještě pan majitel výrazně podcenil.
Nicméně do Českého ráje jsme nevyrazili jen kvůli jídlu, to je jasnější než tma. Hlavním cílem této dovolené bylo pořádně proběhnout psa, protože se mi zdálo, že po několika posledních měsících ztrácí na fyzikální kondici. A proto jsme se každý den vydávali na dobrodružné vycházky.

Nemohli jsme minout bývalé lázně Sedmihorky. Ty momentálně neslouží svému účelu, leč brzy zřejmě ubytovacímu účelu zase sloužit začnou.
 

Barbořin pramen opodál:

Symbolický hřbitov horolezců:

Skalní útvar Adamovo lože:
 

Skály:

Velice pěkný výhled na zámek Hrubá Skála:

Další výšlap jsme namířili k Malé Skále a tamnímu skalnímu hradu Vranov:

Nemohli jsme neprojít místní Pantheon. S památníkem Jiřího z Poděbrad:

Nebo taky s kamenným oltářem:

A zříceninu hradu Frýdštejna:

Skal je v Českém ráji opravdu větší než nemalé množství a jejich milovník si přijde na své. Tato nese název Osudová:

Cestu mezi skalami hlídá sv. Prokop, který jednou přijde do hospody Na věčnosti, až si pro něj přijdou funebráci:

A kromě skal je v Českém ráji i hodně rybníků. Turista chce fotit labuť a až při zpracovávání fotky zjistí, že se mu do záběru znovu dostaly Trosky:

Na předposlední den jsme si nechali hrad Valdštejn. Okolo něj jsem procházel před cca 30 lety. Stálo za to se zde zastavit:

A možná jsem to nezdůraznil – řekl jsem už, že jsme měli z pokoje v penzionu pěkný výhled na Trosky?

Závěrem je nutno podotknouti, že celý výlet lidští účastníci přežili, protože jim to politicky myslelo. Zvířecí účastník rovněž přežil, byť u něj není úroveň politického myšlení zřejmá.
A abych nezapomněl: Není-li uvedeno jinak, jsem autorem všech fotek já.