Desátá

Pořad „Na cestách s Robertem Cihlářem“ měl od začátku štěstí. Hned první výjezd dopadl výborně a nakonec se uskutečnila dvě představení, protože zájem diváků byl naprosto enormní.

Praporčík Lenka Nožičková pořád hledala logické spojení mezi pohřešovanými dívkami. Dobře, vzhled a věk jsou dvě věci, říkala si. Co dalšího mohly mít společného?
Měla celou dobu pocit, že na to, co hledá, přímo kouká. Zároveň cítila, že vlastně neví, co hledá. Napadlo ji, že by si měla odpočinout. Ohlásila, že si bere od čtvrtka volno a rozhodla se, že pojede navštívit rodiče a mladší sestru.

„A kam teda jedeme příště?“ zeptal se Robert Cihlář svého asistenta. Ten vytáhl tablet, několikrát do něj klepl špičkou prstu a pak odpověděl: „Příště máme vystoupení v Chrudimi.“
„Hm, Chrudim,“ pronesl Robert Cihlář mnohoznačně.

Vzato kolem a čtvercem, Chrudim, ač okresní město, má poměrně malé nádraží. To vynikne zejména při srovnání s dalšími okresními městy v okolí, například Svitavami nebo Ústím nad Orlicí.
Zrychlený courák od Pardubic přijel tiše, zastavil a otevřel dveře. Cestující se vyhrnuli ven a promísili se s těmi, kteří měli v plánu nastoupit.
Mezi těmi, kteří zde vystupovali, byla samozřejmě i Lenka Nožičková. Proběhla okolo náražní budovy a teprve před ní se zastavila.
Je doma.
Mimoděk se usmála. Říkala o sobě, že v Chrudimi je, i když v ní není. Nacvičeným pohybem rukou zkontrolovala, že má u sebe všechno, co potřebuje. Pak se trochu zamyslela, proč si vlastně brala služební mobil.
Po další chvíli nad tím mávla rukou. Třeba se bude hodit, člověk nikdy neví.
Obvyklou cestou se vydala chrudimskými ulicemi. Pokaždé se jí vyjevila spousta vzpomínek. Tam na tom hřišti poprvé spadla z houpačky. Tam na tom dalším podruhé. Usmívala se, když si vzpomínala na své dětství v tomto městě.
„To jsou k nám hosti,“ zvolal pan Lubor Nožička, když uviděl svou starší dceru. „Ano, musela jsem na chvíli vypadnout,“ odpověděla Lenka, „jinak by mi praskla hlava. Kvůli práci samozřejmě,“ dodala důrazně, když viděla, jak se její táta nadechuje k doplňující otázce.
„No jo, já přece vím,“ pronesl pan Lubor Nožička a zeptal se své dcery, co bude jíst.
Když domů dorazila i paní Marie Nožičková a mladší dcera Radka Nožičková, celá domácnost ožila smíchem a vzájemným žertováním.
„Tohle mi chybělo,“ pronesla večer Lenka Nožičková, když zalezla do své dávné postele.
„Hm,“ udělala z opačné strany pokoje její mladší sestra Radka a dodala: „Ne že budeš chrápat.“
„Jako bych někdy... Cože, cos to řekla?“ vyjekla Lenka Nožičková a obě spustily regulérní polštářovou bitvu.

„Hádejte, co mám,“ řekla druhý den Marie Nožičková s úsměvem.
„Nenapínej, mami,“ odpověděla Lenka se smíchem.
„Tak nebudu napínat,“ souhlasila její máma, „dostala jsem dvě vstupenky na představení Roberta Cihláře tady v divadle,“ a zamávala dvěma lístky, „co kdybys tam s Radkou zašla? Ji to zajímá,“ pokrčila ramenem.
„Robert Cihlář?“ nakrčila Lenka Nožičková nos. Policejní instinkt jí říkal, že nemá odmítat. „Asi jsem o něm už někde slyšela,“ pronesla nenuceným hlasem a pak pohleděla na svou radostně poskakující sestru. „Tak jo, půjdeme tam,“ řekla nakonec.

„Co na něj říkáš? Je boží, viď?“ šťouchla Radka Nožičková do své starší sestry.
„Jo, jo, to je,“ odpověděla Lenka nepřítomným hlasem, ale to Radce vůbec nevadilo. Toho slavného Roberta Cihláře z televize sledovala s otevřenou pusou a byla z něj celá paf.
Zato Lence v jejím mozku běžely varovné signály. Několikrát získala dojem, že Robert Cihlář za svými úsměvy a povídáním něco skrývá. Něco, co nechce dávat najevo.
Něco temného a ne moc pozitivního. Její pocit byl ale neurčitý jako stín prasete, kterému na hřbetě sedí želva s cylindrem na hlavě.
Zatla špičky nehtů do opěradla. Co skrýváš, Roberte, co? chtělo se jí vykřiknout.

Vystoupení skončilo, diváci tleskali, Robert Cihlář se ukláněl. Pak se na chvíli naklonil ke svému asistentovi a něco mu šeptal.
„Ještě si odskočím,“ řekla Lenka své sestře. „Počkej na mě v hale.“
„Jasně,“ usmála se Radka a nespouštěla z Roberta Cihláře oči.

Lenka Nožičková v hale divadla nervózně podupávala. Kam se ta její mladší sestra zase zatoulala? Už to vypadalo, že po ní bude muset vyhlásit celostátní pátrání, když se Radka objevila.
„No to je dost,“ řekla Lenka s úlevou. „Kdes byla, prosím tě?“
Radka se kousla do spodního rtu. „Když já to nesmím nikomu říct.“
„Když nesmíš, tak nesmíš,“ pokrčila Lenka ramenem. „Já ti taky nesmím říct, jaké překvapení chystá máma na oslavu tvých sedmnáctin.“
„Ségra, ty jsi...,“ zavrčela Radka. Hned poté pronesla rezignovaně: „Tak já ti to řeknu, ale je to tajné a nesmím o tom s nikým mluvit, víš?“
Než došly domů, věděla Lenka všechno. Doma se omluvila, že se jde projít k řece. Než k ní došla, už ze svého služebního mobilu obvolala několik telefonních čísel. Hradbu nedůvěry u některých kolegů se jí podařilo prorazit poměrně záhy. Sehnat všechna povolení bude sice chvilku trvat, avšak určitě bude její oznámení prošetřeno.
S úlevou odložila telefon a pozorovala tekoucí vodu.