Čtvrtá

Napětí, které prožívala Sandra Polanská, se dalo krájet. Obyčejná holka, pro spolužáky nudná šprtka, a teď má šanci na rande s Robertem Cihlářem! Tím Robertem Cihlářem z televize!

V pátek ráno nemohla dospat. Nervózně sebou šila pod dekou ve svém pokoji, zatímco její rodiče se chystali do práce.
Konečně za nimi zaklaply dveře a Sandra se mohla vyhrnout ven a začít se chystat.
Takže první úkol, řekla si. Zajistit si alibi ve škole.
Vzala svůj mobil, otevřela zprávy a vyťukala: Ahoj, Zdeňko, omluv mě dneska ve škole, je mi nějak blbě od žaludku. Sandra.
O půl minuty později přišla od její spolužačky Zdeňky Adamčíkové odpověď, že jo.
Druhý úkol, řekla si. Zajistit si alibi u rodičů.
Vytrhla z bloku jeden list čtverečkovaného papíru a napsala na něj: Ahoj mami, ahoj tati, přes víkend budu u Zdeňky Adamčíkové, nemusíte se bát. S.
Bezva. Třetí bod. Sbalit si nejdůležitější věci a vzít si na sebe něco pěkného.
Hm, řekla si, to bude jednoduché. Otevřela skříň a vytáhla z ní šaty, které milovala. Šila je ještě její babička a Sandra je nosila jenom ve slavnostní dny. A třeba to dnes bude slavnostní den, zahihňala se.
Do svého batůžku pak naházela šminky, parfém, náhradní kalhotky a ponožky.
Čtvrtý bod. Nechat doma mobil.
To jí bylo nejvíc líto. Robert jí však vysvětlil, že by bylo špatné, kdyby je během společného víkendu vystopovali novináři. Taková aféra by ublížila jim oběma. Sandra s těžkým povzdechem položila mobil na svůj noční stolek.
Pátý bod. Jet na hlavní nádraží.
Cestou jí bušilo srdce tak, že jí div nevyskočilo z hrudi. Připadalo jí, že na ní každý vidí, že jede dělat něco, co od ní nikdo neočekává. Fakt, že se všichni lidi okolo ní chovali vůči ní naprosto lhostejně, jí nestačil.
Konečně vystoupila u hlavního nádraží.
Šestý bod. Koupit si u jedné pokladny jízdenku do Plzně a u jiné pokladny jízdenku do Hradce Králové.
Tento bod nechápala. Robert Cihlář jí vysvětlil, že je to pro zametení stop. Kdyby ji někdo sledoval, nebude vědět, kam doopravdy jela.
Třásly se jí ruce, přeskakoval jí hlas, ale zvládla to a hrdě třímala obě jízdenky.
Sedmý bod. Nasednout do rychlíku, který v 9:09 odjíždí do Hradce Králové a v Hradci vystoupit.
Poskakovala po nástupišti a vyhlížela, kdy se vlak objeví. Když nádražní rozhlas vyhlásil, že bude přistaven na příslušnou kolej, div se neroztančila radostí.
Nastoupila a hned měla dilema, kam se posadit. Zeptala se usměvavého průvodčího, který jí poradil, ať se podívá na malé displeje nad každým sedadlem. Kde není nic uvedeno, není rezervace a může tam v klidu sedět.
Posadila se a nervozitou poposedávala. Vlak se konečně rozjel.

Robert Cihlář šikovně zastavil na parkovišti u královéhradeckého nádraží. Pro jistotu měl maskovací výbavu. Kšiltovku s přišitou zrzavou parukou, nenápadné sluneční brýle a hlavně falešný sádrový obvaz, který dokonale zakryl jeho protézu.
Takto maskován vystoupil z auta a vydal se k nádražní budově. Vešel do vestibulu a pozorně se zadíval na tabuli s informacemi o příjezdech. Rychlík, na který čekal, měl přijet za dvanáct minut a neměl zpoždění. Při pomyšlení, že za chvíli tu bude ta mladá káča, se Robert mírně vzrušil.
Vyšel ven z nádražní budovy a usedl do auta. Měl speciální úpravu tak, aby mohl automatickou převodovku ovládat i protézou. Postupně se odmaskoval. Ta holka ho přece už zná, nebude vadit, když ho ještě jednou a naposled ve svém životě uvidí.
Stočil pohled ke svým hodinkám. Ještě dvě minuty. Jeho vzrušení vzrůstalo.
Prošel čas příjezdu rychlíku. Robert se narovnal v sedadle a podíval se ke dveřím nádražní haly. Začali z ní vycházet první cestující. Tak schválně, řekl si, jestli tam ta holka bude.
Byla. Objevila se a plaše se rozhlédla. Robertovi se málem zastavilo srdce. Měla totiž na sobě šaty, které jejímu mladistvému vzhledu dodávaly ještě více osobního kouzla.
Naštěstí přišel rychle k sobě a dvakrát zablikal světly. Rozběhla se k jeho autu a nasedla vedle něho.
„Dobrý den,“ špitla, „přijela jsem, jak jsme se dohodli.“
„Splnila jsi všechno?“ zeptal se.
„Ano,“ přikývla rychle.
„A nikomu jsi neřekla ani slovo?“
Zavrtěla hlavou. „Opravdu ne.“
„Hodná holka,“ usmál se ne zrovna příjemně. „A pěkné šaty,“ dodal trochu staženým hlasem.
„Ty šila moje babička,“ pochlubila se. „Beru si je jen někdy.“
Dnes je na sobě máš naposled, pomyslel si, nastartoval a pomalu rozjel auto.
„Jak dlouho vlastně pojedeme?“ chtěla vědět.
„Něco přes hodinu,“ řekl a polkl naprázdno. „Nanejvýš hodinu dvacet.“