Co si dáte, moje milá?

Krátký příběh ze zastavení v jednom východočeském městě. V příběhu se nestane nic zvlášť dramatického a ani v něm nevystupuje žádný Tibeťan. Dokonce nedojde ani k poškození žádného zvířete. Uhlíkově naprosto neutrální.

Polička je nevelké, leč malebné městečko ve východních Čechách, přesněji přibližně někde v Pardubickém kraji. Mezi její nejslavnější rodáky patří legendární hudební skladatel Bohuslav Martinů, o kterém průvodkyně v místním Centru Bohuslava Martinů mluvila zásadně jako o „Bohouškovi,“ o jeho ženě pak jako o „Šarlotce.“
I stalo se, že jsem toto městečko navštívil, neboť mě k tomu vedly jisté povinnosti. A poté, co jsem těmto povinnostem učinil zadost, jsem konstatoval, že do odjezdu zpět mi zbývá větší než nemalé množství času a ten by bylo dobré strávit příjemným způsobem.
I neváhal jsem a vkročil do jedné z místních provozoven, která nese v názvu slovo „pekárna.“ Pojmenovaná je po nedaleké obci a víc pro tuto chvíli prozrazovat nebudu. Prozradím jen, že provozovna svým názvem dokonale klame tělem. Kromě pekárny, byť její chleby i pečivo jsou na vynikající úrovni, je i kavárnou a zároveň i cukrárnou a lahůdkárnou, takže se nelze divit, že za sklem se objevují kremrole, věnečky, laskonky a jiné bezprecedentní útoky na mou štíhlou linii, která neexistuje.

V této souvislosti jsem si vzpomněl, že jsem dosud neuvedl, že podle jednoho dezinformačního zdroje, který zanikl před cca 5 lety, se chystají minimálně dva celovečerní barevné a širokoúhlé filmy o mém životě. První má nést název „Muž s cejchou smrti;“ druhý pak, do kterého mi produkce hledá parťáka do ústřední dvojice, má nést název „Jestliže se nenajíme, budeme zlí.“

Nuže vstoupil jsem dovnitř, neboť se mi v paměti vybavilo, že kdysi dávno v dobách, kdy prabáby našich prabáb byly ještě dětmi, bylo toto mé oblíbené místo a zdejší káva patřila k mým ranním a dopoledním rituálům.
Uvnitř vše vypadalo naprosto stejně, jak si to pamatuji. Jen prodavačka za pultem byla jiná. A při vší úctě k předchozím obsluhujícím dámám, jde o změnu k lepšímu. Současná prodávající má pořádnou vyřídilku a klapačku, pokud nemusí, nezavře.
Přede mnou ve frontě stály tři ženy a během následujících několika minut se další dvě zařadily za mne. Bezprostředně za mnou stála statná seniorka, ale to není v tuto chvíli podstatné.
Prodavačka dokončila objednávku první z žen ve frontě, zúčtovala s ní, rozloučila se a ujala se další.
„Co si dáte, moje milá?“ zeptala se a zákaznice začala vyslovovat jednotlivá přání. „No to je vynikající výběr,“ prohlásila prodavačka s úsměvem a pokračovala: „A slyšela jsem, že jste nakonec sehnali místo ve školce pro malou tady v Poličce, to je senzace, že se tu budeme potkávat, na to se moc těším,“ nezastavovala svůj vodopád slov, zatímco jí ruce kmitaly. „A těch kokosek jste chtěla jenom šest? Nechcete jich osm? Nechcete, tak třeba si ještě někdo dá, bude to všechno, moje milá?“ a já, ačkoli jsem ještě nebyl na řadě, jsem měl problém udržet vážnou tvář.
Sotva se rozloučila první zákaznice, pustila se prodavačka do další: „Moje milá, já vím, vy budete chtít to latte, a co si dáte k němu?“ a poté, kdy zákaznice vyslovila několik svých přání, pokračovala: „Takže už jste přistěhovaní, jsem slyšela. A doktorku jste taky sehnala? No tak to vám moc přeju, a manželovi se tu taky líbí, že jo? Víte co, moje milá, já vám ty chlebíčky zabalím dohromady, ale dám vám mezi ně igelit, sama nemám ráda, když jsou na sebe nalepené,“ a zase jí ruce kmitaly snad ještě rychleji než čelisti.
A jak o tom vyprávím, dostal jsem se na řadu já. Prodavačka mě bleskově peoskenovala očima a nejspíš si mě zařadila mezi ty zákazníky, s nimiž zatím neměla tu čest. „Co to bude, můj milý?“ zazubila se na mě.
A v té dojemné chvíli se projevilo, že pro mě neexistuje ptákovina, kterou bych bral za příliš velkou. „Ano, moje milá,“ pronesl jsem srdnatě, což ji udivilo, neboť jsem onoho dne byl zjevně první, kdo jí toto oslovení vrátil, a poté, co jsem jí řekl o konkrétní druh kávy, jsem dodal, „a k tomu si dám ten roztomilý ovocný koláč. Já totiž,“ pohlédl jsem dolů na svou zdravě oplácanou postavu, „i když to na mně není vidět, rád jím.“
„No to bych do vás opravdu neřekla,“ pronesla šokovaně seniorka za mnou, „vypadáte pohuble. A opravdu rád jíte?“ což mě potěšilo, protože to je správná reakce.
„A bude to všechno, můj milý?“ upřela na mě opět svůj zrak prodavačka. „Ano, bude,“ odvětil jsem s úsměvem. „Nějak hezky mi to spočítejte, abych se vešel do třiceti osmi korun.“ Prodavačka zaťukala špičkou prstu do tlačítek pokladny a oznámila mi, že jsem se skoro trefil, protože ve skutečnosti je moje útrata proti vyslovenému číslu téměř dvojnásobná.
Nikdo se nemůže divit tomu, že jsem si pak vybral stolek, od nějž je vidět celý prostor pekárny, kavárny a cukrárny v jednom, a během konzumace jsem se její povídavostí dokonale bavil. A že i po rozloučení jsem odcházel s úsměvem a měl jsem hned o dost veselejší den.