Co mi v životě uteklo

Jsou témata, která musejí s časem uzrát. Loni touto dobou ještě uzráno nebylo, letos jsem se k chvíli na psaní dostal až teď, takže mi nezbývá než rozepsat se se zpožděním.

A to jsem se původně chtěl zabývat otázkou, zda může chaos v Laosu vést k tomu, že Laos bude v chaosu. To je takový ambivalentní fór a ve vymýšlení ambivalentních fórů jsem jeden z nejlepších, jako správný šprýmař a žertéř.
Život mě postupně naučil mít 95,6 % (dle jiné metody měření až 97,1 %) věcí, které se běžně dějí, na háku. Podobně jako například takový řezník. A navzdory okolnostem se toho vcelku slušně držím, byť ne vždy zcela dokonale.
A pak jsou věci z té menšiny, které se mi na ten hák pověsit zatím nepodařilo. Jako například nepovedený život a nepovedená komunikace s mým otcem.
Asi se to všeobecně málo ví, ale mé příjmení, pod kterým jsem všeobecně znám a oblíben, a které se stalo časem mou obchodní značkou, není shodné s příjmením, které jsem dostal do vínku v okamžiku narození. Takže příjmení svého vlastního otce jsem nosil pouze první čtyři roky.
Někdy v polovině té doby, čili v době, kdy jsem cílil k druhému výročí svého příchodu na svět, přestal můj otec v mém životě existovat. Navázal nový vztah s jinou ženou a dle jeho vlastního sdělení v žádosti o rozvod, byly jejich kontakty, cituji, důvěrné. Jako dítě jsem to pochopitelně nestihl a nezvládl nijak absorbovat, doléhalo to na mě později.
Proč mám některé školkové výkresy podepsány takhle a jiné jinak? Proč mám v rubrice Otec napsáno člověka s jiným příjmením? Tyto a podobné otázky mi v hlavě vířily jako vířivka, do které se vlezou čtyři.
Pravdou je, že o svém otci jsem věděl jen díky tomu, že jednou za měsíc dorazila složenka s částkou, která měla být výživným pro mě. Jinak se o něm u nás nemluvilo a byl pro mě mýtickou postavou, někde mezi praotcem Čechem a Járou Cimrmanem.
Poprvé od svých dvou let jsem jej potkal ve svých dvanácti letech. Nebylo to jen tak; relativně nedaleko se účastnil tehdy populární šaškárny zvané „vojenské cvičení,“ a když měl v neděli odpoledne volno, napadlo ho zjistit, zda jeho prvorozený syn stále existuje.
Přišel mi jako cizinec, nicméně během těch několika málo minut, které jsem s ním strávil, jsem si uvědomil, že jsem po něm kromě tělesné výšky zdědil i sklony k šimkogrossmannovskému humoru. Talent k basketu jsem po něm nepodědil, o tom když tak někdy jindy.
A následovala další léta, kdy jsem svého otce neviděl a nebyl s ním v kontaktu. Až v době, kdy se ze mě stal vysokoškolák, a kdy mě napadlo požádat o zvýšení výživného, které na mě můj otec platil a jehož výše byla zarážející a urážející, na výši, která by byla méně zarážející a už ne tak urážející. A tehdy jsem se s ním setkal znovu.
Bylo to jedno podzimní ráno v budově Okresního soudu v Trutnově. Můj otec se tvářil jakoby nic, nicméně v soudní síni pak sehrál dokonalou téměř až werichovskou etudu s tím, že si nemůže vzpomenout, jak vysokou výplatu bere ve firmě, ve které shodou okolností dělá ředitele. Šla mi z toho hlava čtvercem a říkal jsem si, jak mi někdo takový může být aspoň v jedné věci vzorem.
Poté, co jednání skončilo s tím, že pan soudce si podklady o příjmech mého otce opatří jiným způsobem a pak teprve rozhodne, mi při odchodu ze soudní budovy můj drahý otec mezi čtyřma očima důvěrně sdělil: „A nepočítej s tím, že ze mě něco vyrazíš.“
S tímto setkáním a zjištěním o laskavě otcovském přístupu mého otce jsem se srovnával dobu delší než dlouhou. Spolehl jsem se na to, že čas obrousí hrany.
Přišla práce, pak první stěhování, seznámení, svatba, první dítě. Pokládal jsem za slušnost s těmito skutečnostmi svého otce tak či onak seznámit. A zdálo se, že jsem naskočil na správnou vlnu a aspoň něco se postupně vrací do normálních kolejí.
Lze říct, že mezi roky 2004 – 2011 jsem byl se svým otcem v pravidelném kontaktu, ať už písemném, telefonickém či osobním. Když jsme jeli do Trutnova, navštívili jsme ho, když mohl, přijel k nám, moje děti si oblíbil, zkrátka jsem si říkal, že se snad v moři jeho sobectví objevil atol empatie a rozumu. Slovy Igora Timko, „bože, aký naivný som bol.“
Někdy mezi srpnem a zářím (o přesném termínu se dodnes vedou spory) roku 2011 se mnou můj otec opět komunikovat přestal. Zčista jasna, ze dne na den.
Ne že bych se nesnažil komunikaci znovu nahodit, leč zůstal jsem bez odezvy. A když přeskočím několik bezvýznamných detailů, jsem bez odezvy ze strany svého otce dodnes.
Dokonce i to, že zemřela jeho máma, moje druhá babička, kterou jsem na vlastní oko viděl snad jen jednou, jsem se nedověděl od něj, ale oklikou od svých dětí. Ano, s mými dětmi v pohodě komunikoval, ze svého života očividně vyškrtl jen mne.
Přesto jsem měl pořád potřebu ukazovat dobrou vůli. Na přání k sedmdesátinám zarputile neodpověděl.  A na to letošní, před třemi týdny, k pětasedmdesátinám, rovněž.
Závěrem můžu tedy říct, že teorii o prvku očekávání, po němž zákonitě musí přijít prvek zklamání, jsem si během svého dosavadního života ve vztahu se svým otcem ověřil jakožto funkční a nezpochybnitelnou.