Často čítávám o lidech, kteří vykonávali určitou činnost dříve, než to bylo cool. Mně se podařilo podlehnout čínskému moribundu dva roky poté, co to bylo cool.
A začalo to tak nevinně. Druhou březnovou neděli jsme se, a byl to můj nápad, vydali do Prokopského údolí. Jen tak, abychom si užili předjaří v tomto malebném kousku Prahy. Samosebou s námi kráčel i pes, neboť na tuto procházku jsme vyrazili hlavně proto, aby se pes proběhl a vyvětral, když přes pracovní týden těch příležitostí nemá tolik.
Po návratu domů jsem pociťoval jistou známku únavy. Přisuzoval jsem to agresivnímu předjarnímu slunečnímu svitu a domníval jsem se, že jde o lehčí úžeh a že mi nejlépe pomůže doplňovat své tělo tekutinami a následně se dobře prospat. Nepomohlo.
V pondělí ráno jsem se cítil, jako bych dostal nakopáno do hlavy od Honzy Kollera v době jeho vrcholné formy. Celý den jsem se cítil jako praštěný palicí člověka neandrtálského pana Bumla, který se uchytil jako školník v kultovním seriálu o Machovi a Šebestové. Nicméně stále jsem to sváděl na pokračující únavu z neděle. A i večerní lekci jógy jsem dal ani ne na půl plynu, maximálně na tříosminový výkon.
V úterý jsem se začal cítit o něco lépe. Vida, únava ustupuje, zajásal jsem a vydal se radostně za plněním svých pracovních povinností, které plním radostně a tvářím se při tom radostně. Celý den jsem si pochvaloval, jak je dobré se zase po únavných dnech vrátit do stavu blízkého euforii. Leč má radost neměla mít, jak jste jistě pochopili, drazí čtenáři a neméně drahé čtenářky, dlouhého trvání.
Spokojeně se takhle řítím z práce, když mi volá jeden z mých kolegů a oznamuje mi, že jiný z mých kolegů měl pozitivní test na čínský moribundus a že i na mne bude ráno čekat testovací sada na vyšťourání nosu. V domnění, že to bude určitě nějaká prkotina, jsem kolegovi odsouhlasil, že o tom vím. Zároveň jsem si uvědomil, že jako na moravského ogara si na mě jen tak nějaká nemoc nepřijde, protože většina toho, co se na západ od Olomouce pokládá za nemoc, se u nás pokládá za pouhou změkčilost a většina úrazů se hodnotí jako pouhé škrábnutí.
Ve středu ráno jsem tak s dobrou náladou a písní Kámandír geroj geroj Čapájev byl vsjo vremja v prd…pjeredí na rtech dorazil na své pracoviště, kde na mě čekala testovací sada. Po splnění nezbytně nutných ranních povinností jsem tedy rozbalil příslušný sáček a po kdovíkolikáté jsem si přečetl instrukce. A protože postupovat podle jednoznačně daných instrukcí je jedna z věcí, kterou zvládám natolik, že bych ji mohl vyučovat, zakrátko jsem se mohl připravit na výsledek.
A co myslíte? Měl jsem ho tam. Dvě čárky!
Nejprve mě nic nenapadlo. Pak jsem se zamyslel a protože se mi to líbilo, zamyslel jsem se ještě jednou. A protože jsem si chtěl být jistý, zahleděl jsem se opět do manuálu, kde bylo jasně napsáno, že dvě čárky znamenají pozitivní výsledek a že je tedy nenulová pravděpodobnost, že mě ten čínský moribundus dostihl.
A protože jsem chtěl postupovat správným způsobem, dohledal jsem si, co mám v takovém případě dělat. I otevřel jsem si poštovní aplikaci, vytvořil novou zprávu a zodpovědným jedincům jsem oznámil, že mám pozitivní výsledek antigenního testu a že odcházím zdechnout do houští domů do izolace.
Nato mi zodpovědná kolegyně oznámila, že by bylo fajn, kdybych ještě absolvoval i PCR test. Nad tím jsem se zamyslel a protože se mi to líbilo, zamyslel jsem se ještě jednou a cestou domů jsem si tak domluvil příslušný test nedaleko svého bydliště, tedy v areálu veleslavínského zámku.
Samozřejmě jsem informoval i svou partnerku, neboť je dobré informovat své blízké. Závěť jsem upravil podle vzoru „Všechno mé ženě Filoméně“ a dorazil jsem domů očekávat výsledek druhého testu.
Snad se ani nedá popsat, jakou měl z mého zjevení se doma necelé tři hodiny po ranním odchodu radost pes. Vesele skákal a dováděl, neboť žil v domnění, že páneček je doma proto, aby se věnoval tomuto zvířeti a hrál si s ním. Leč páneček si vytáhl pracovní věci, vytvořil si improvizované pracoviště a o chvíli později se už připojil k první online poradě daného dne.
Pes brzy pochopil, že hraní se odehrávat nebude, a přešel do režimu mazlení. Schoulil se mi v klíně a soustředěně poslouchal, o čem se bavím s kolegy a dalšími. Nevím, jestli jste někdy někdo absolvovali online poradu, kterého se účastní dvouletá fenka maltézáčka. Jakmile totiž během této porady dorazila domů má partnerka (rovněž čekat na výsledek PCR testu), pes spustil ohromný štěkot, který způsobil, že kolegové u online porady na chvíli ztichli, neboť nemohli slyšet vlastního slova.
Během odpoledne mi pak dorazil výsledek. Výsledek přišel do e-mailu v zaheslovaném souboru, k němuž mi heslo přišlo v SMS do telefonu.
A co myslíte? Měl jsem ho tam. Oficiálně jsem se zařadil mezi coviďáky.
Začala mi tak sedmidenní izolace, během níž jsem zůstával doma a protože příznaky, které jsem pociťoval dříve, postupně ustupovaly, mohl jsem i podávat své tradičně nadprůměrné pracovní výkony. A nebyl jsem sám, s partnerkou jsme si toto vzácné onemocnění pořídili oba.
Znamenalo to pro nás absolutní překopání běžného denního režimu, například už tím, že nemusíme ráno vstávat s budící melodií, ale můžeme počkat, až se definitivně probudí pes a začne se dožadovat venčící procházky. Následně jsem si opět vytvořil improvizované pracoviště a byť jsem nebyl v stoprocentní kondici, prováděl jsem své běžné činnosti tak, aby dopad mého podlomeného zdraví měl na mou svědomitou práci vliv minimální až zanedbatelný.
Po sedmi dnech v izolaci jsem se pak vrátil opět mezi kolegy. Vítali mě div ne se slzou v oku jako hrdinu z dálky, který prožil šarvátky a války. Několik kolegyň se ptalo, jestli jsem to opravdu já a ne můj duch, další se ptaly, jestli jsem už definitivně zdráv, na což jsem s elegancí sobě vlastní odpovídal, že pochopitelně ano.
Jediné, co se mě drží, je tak tuberácký kašel, kterým připomínám kuřáka, který vytáhne čtyři krabičky cigaret značky Start denně. A jak jsem byl informován, i toto možná časem přejde.
