Cesta tam a do hospody 7

Jak si asi vedou naši hrdinové, které jsme opustili ve chvíli, kdy vyráželi od chýše kouzelníka Čumšuráka v doprovodu nového kamaráda, magického freťáka Bořivoje?

Kráčeli srdnatě vpřed za dobrodružstvím.¹ Vpředu Netyna s Bořivojem, za nimi svou speciální chůzí Otík, ještě kousek za ním Jáchym Drvota, za ním ve stínu svého vozíku se krčící Rosťapetr a průvod uzavíral zaklínač.
Ovšem oproti původnímu plánu nedošli do restaurace, neboť Otík zahlédl v dálce dobře vyvinutého kance, vrhl kyj² a o chvíli později se už kanec opékal nad improvizovaným ohněm.  Nakonec se najedli všichni, včetně Bořivoje, který si pochutnával na kančích vnitřnostech.
Po této občerstvovací pauze opět statečně vykročili. Otík měl romantickou náladu, načež si začal (a jak víme, falešně, o to hlasitěji) prozpěvovat „hej hou, hej hou, to hrdinové jdou.“
„Sakra, zklapni,“ zavrčela na něj Netyna.
„Jo, ztichni, barbare,“ přidal se Jáchym, ale když se na něj Otík udiveně podíval, schoval si obličej a volal „to jsem, prosím, vůbec nebyl já.“
„Vám se snad nelíbí můj zpěv,“ pronesl barbar dotčeně.
„Když on to není zpěv,“ vysvětlila mu Netyna a zbytek skupiny jí dal souhlasným mručením za pravdu.
„No jak chcete,“ pokrčil rameny barbar a tvářil se uraženě. Naštěstí šli zrovna přes louku, tak si natrhal spoustu různobarevných květin, které si zamotal do vlasů, což mu zlepšilo náladu.
Brzy se ocitli na úpatí Krvavých hor.
„Ty hory musíme přejít,“ informoval je Bořivoj. „A dovoluji si upozornit panstvo i damstvo, že jsou to opravdu krpály.“
„To vážně musíme lézt do takových výšek?“ zbledl alchymista.
„To je jedna možnost,“ objasnil mu freťák.
„Jaká je ta druhá?“ zeptal se ze stínu svého vozíku Rosťapetr.
„Vzít to zkratkou údolím,“ pronesl Bořivoj a tato možnost byla po krátké, leč bouřlivé debatě jednomyslně schválena.
Netrvalo dlouho, snad jen necelé dvě hodiny,³ když došli na mýtinu, kde na pařezu seděla kouzelná babička s nůší. Všichni – včetně Bořivoje – ji výhrůžně obstoupili a – s výjimkou Bořivoje – významně si pohrávali se svými zbraněmi.
„To jsem ráda, že vás vidím, dobří lidé,“ začala stařenka, „nemáte u sebe kus buchty nebo skývu chleba? Už tři dny jsem nic nejedla. A když se se mnou rozdělíte, bohatě se vám odměním, protože jsem kouzelná babička.“
Netyna mrkla na ostatní a během několika okamžiků společnými silami stařenku umlátili.
„Výborná práce,“ poznamenal Bořivoj, „tihle kouzelní důchodci akorát ubírají jídlo produktivním lidem a nehodí se na nic jiného než na krmení pro senižrouty.“
Jáchym Drvota vytáhl čutoru a mumlal něco o tom, že krev kouzelných babiček je významný magický artefakt.
Rosťapetr nebožku prošacoval, prohledal i její nůši a byl nespokojen. „Ta bába měla vcelku houbeles, ale zlatý zub se hodí,“ prohlásil nepříliš nadšeně.
Výprava kráčela hrdě dál.
„Odpoledne budeme v Ztracené Radosti,“ informoval ostatní Bořivoj, „máme tam zarezervovaný nocleh s večeří i se zítřejší snídaní.“¹¹
„Hm,“ řekla Netyna.
„Hm,“ řekl barbar.
„Hm?“ nahodil alchymista.
„Hm,“ řekl zaklínač.
„Mmmmm,“ ozvalo se zpoza Roťapetrova vozíku.
„Už abychom tam byli, pěkně mi vytrávilo,“ změnil téma hovoru Otík.
„Vzal jsem nohu té stařeny,“ nabídl mu Rosťapetr.
„Fuj,“ otřásl se barbar hnusem.
„Helemese, jelen,“ zvolal náhle Rosťapetr, vytáhl svůj nový samostříl a jednou ranou nebohého paroháče zasáhl a přibodl ke stromu.
„Bude se hodit,“ usoudila Netyna, načež si Otík přehodil mrtvé zvíře přes rameno.

V době, kdy se odpoledne překlápí do první fáze podvečera, se před nimi objevila vesnička Ztracená Radost. V bráně je vítal rozklepaný strážný.
„Kdo jste a odkud přicházíte, cizinci?“ zeptal se třesoucím se hlasem.
„Odsmaž,“ poradila nu Netyna, načež strážný zasalutoval a omdlel.
Došli až na náves, kam se seběhl dav vesničanů a jako poslední dorazil starosta.
„Zdravíme vás,“ pronesl Bořivoj, „jsme vyslanci kouzelníka Čumšuráka a máme zde rezervován nocleh.“
„Ano, jistě, vážený…,“ hledal starosta správné slovo.
„Pane,“ napověděl mu Bořivoj.
„Jistě, pane, zájezdní hostinec je tam,“ a ukázal k baráku, na němž se skvěl nápis „Kultůrni dóm Ztracená Radosť.“¹²
„To je díra,“ otřásla se trpaslice, když vešli dovnitř.
Dostali nocleh na půdě, kde každý dostal podezřele vypadající slamník a deku, která nevypadala o nic přívětivěji.
„Hrozně to tu páchne,“ stěžoval si barbar a držel si před obličejem svůj hedvábný šátek.
Než stihla Netyna odpovědět, objevil se spokojený zaklínač, který si o plášť otíral bumerang.
„Sedm jednou ranou,“ pochlubil se a hodil na stůl sedm zabitých slepic.
„Aspoň něco,“ ocenil to Rosťapetr a spolu se zaklínačem odnesli slepice do kuchyně a přikázali z nich udělat večeři.
Hospodský a jeho děvečka se vynasnažili a slepice chutnaly skvěle.
„Víte, co jedí ti místní venkovani?“ zeptal se Jáchym Drvota, který se byl projít po vsi, „všichni jedí holý chleba a hrachovou kaši. Nic lepšího tu nemají.“
„Co se dá dělat,“ řekla Netyna po chvíli přemýšlení, „Rosťapetře, vem si zaklínače a všechno jim to seberte.“
Po večeři to vypadalo na nudu, naštěstí alchymista vytáhl odněkud demižón své osobně vypálené meruňkovice, takže se přece rozjela nějaká zábava. Netyna obehrávala venkovany v kartách, Otík sjednával zakázku na nákup sta litrů mléka jujunanských ovcí,¹³ Jáchym diktoval hospodskému recept na svou pálenku,²¹ Bořivoj spokojeně podřimoval, Rosťapetr někde ve stínu laškoval s děvečkou a zaklínač si vyprávěl se starostou fekální vtipy.
Náhle se něco pohlo v jednom z koutů hospody. Krysa. Zaklínač zbystřil, vytáhl z misky s kaší zabodnutou vidličku, hodil, ale minul, načež vysklil okno a ještě bolestivě zasáhl venkovana, který byl venku s pískem.²²
Když došel poslední alkohol, rozhodli se hrdinové, že půjdou spát, aby byli ráno fit. Ráno je probudilo kohoutí kokrhání.²³ První seběhl dolů Otík se svou kosmetikou a šel se umýt k potůčku. Poté vstali všichni ostatní, bohatě se nasnídali, Bořivoj zadávil stále krákorajícího kohouta a venku ještě počkali na Jáchyma, který si nabíral vzorek místního hnoje.
Slunce stoupalo vzhůru a naše hrdiny čekala další dlouhá cesta.

------------------------------------------------------------------------------
¹ Rozhodně nevím o nikom, kdo by kráčel vzad za dobrodružstvím.
² Jako že s ním prudce hodil směrem ku kanci, ne že se v něm probudil dávivý reflex.
³ Jelikož měření času je v této říši pořád ještě mladý obor, je i pojem „hodina“ značně variabilní. Zde je použit pouze pro větší srozumitelnost textu a jeho přiblížení současnému čtenáři.
¹¹ Čumšurák poslal týden dopředu expresní netopýry s rezervací noclehu a zálohovým šekem.
¹² Je možné, že si místní venkované díky tomu připadali méně jako venkované.
¹³ Je to vyhledávané regenerační mléko, pokud to nebylo dosud zmíněno.
²¹ Hospodský odhalil její využití jako jed na medvědy.
²² Viz též „vypleskat lachtana“ nebo „hodit Čuriho oblouk.“
²³ Jak se ukázalo, kohout nekokrhal kvůli tomu, že bylo ráno, ale žalem nad ztrátou svých sedmi družek.