Bobky a fajnový koření Zuzany Hubeňákové

Protože jsem se za posledních deset let stal předním hubeňákologem (ne jedním z předních hubeňákologů, nýbrž předním hubeňákologem jako takovým), zkusím se vypořádat s nelehkým úkolem, kterým je recenze nové Zuzčiny knihy.

Kromě toho, že jsem předním hubeňákologem, jsem totiž zároveň i předním knižním recenzentem (opět si rozumíme: ne jedním z předních knižních recenzentů, nýbrž předním knižním recenzentem jako takovým, v ojedinělých případech i předním knižním recenzentem jako onakým, a to už je, milí čtenáři a naprosto stejně milé čtenářky, co říct). To ostatně doložila při některých mých předchozích recenzích svých knih i samotná autorka. A kdo má pochybnosti s mým tvrzením, může si jeho platnost u autorky ověřit.
Tím mám za sebou nezbytně nutný úvod k tomu, abych se pustil do recenzování knižní novinky, která posledních několik týdnů bezohledně válcuje český knižní trh. Osobně jsem měl štěstí, neboť jsem si s dostačujícím časovým předstihem zajistil předobjednávku. O tom když tak později.
Hned ve chvíli, kdy čtenář/ka dostane knihu poprvé do ruky, zjistí dvě věci. Zaprvé, kniha je poměrně útlá. A zadruhé, a to si dovolím zdůraznit, je růžová. Některé ženy dámského pohlaví by se mohly přít, že je snad i lososová, nicméně já, který se všemu, co se jakkoli týká ryb a jiné vodní žoužele, vyhýbám sedmimílovým obloukem, se přidržím označení růžová.
Po tomto seznámení a pokochání se titulní ilustrací přichází správná chvíle k otevření knihy a začtení se. A zde pozor. Opravdu pozor, přátelé, sousedé a krajani. Dáte mi jistě všichni za pravdu, že autorka si během své psací praxe vypracovala originální a nezaměnitelný psací styl. S tím se ostatně počítá, ten čeká i zde. Řeknu-li však B, je dobré říci i A. A to, že tentokrát máme co do činění s povídkovým souborem, ve kterém autorka nepopisuje historky z vlastního života (aspoň doufám), naopak se dostává leckdy až k hranici oblasti sociálního dramatu.
Hned úvodní povídka, ve které je situace jedné naprosto tradiční rodiny vyprávěna z většího množství úhlů pohledu, dává nahlédnout pod pokličku situaci, kdy někdo chce někomu něco říci a neřekne. Povídka vrcholí závěrem, ve kterém přichází šokující pointa, zcela dle pravidel žánru.
Nedá se říci, že by po silném zážitku, který přinesla hned první povídka, přišlo v dalších nějaké oslabení. Jen je nutno podotknout, že při čtení autorka vyžaduje od čtenářů absolutní soustředěnost. Přehlédnete někde větu nebo sousloví a unikne vám podstatná souvislost. Proto není dobré při čtení koukat na hokej, například.
Osobně jsem byl na vážkách, na šídlech i na vodoměrkách, jestli některou z povídek v Zuzčině knize obsažených vypíchnout jako tu opravdu nejsilnější. A dle mého pohledu předního hubeňákologa a předního knižního recenzenta v jedné osobě si Zuzka chytře schovala to nejlepší do závěrečné povídky, která i přes poměrně smutné vyznění dokázala vykouzlit úsměv.
Za sebe tak mohu další dílo teplákové bohyně na tahu mezi krávami bez klepání s lehkým srdcem každému, kdo ještě nezlomil nad českou literaturou hůl, doporučit.