Italské jednohubky aneb život v Itálii očima české Marty

Ať už je život Marty Kučíkové jakýkoliv, rozhodně není nudný. Z renesanční Telče ji osud napřed zavál do Prahy, aby se nakonec přestěhovala do zcela neznámého severoitalského horského městečka. 

Postarší matka dvou malých holčiček po dlouhém váhání následovala svého průbojného manžela do Itálie, kde si našel práci. Ne k moři a věčnému slunci, ale do drsného podhůří severoitalských Dolomit. Na místo, kde chleba má stejně tvrdou kůrku jako v Čechách a možná ještě o něco tvrdší. Bez znalosti italštiny, bez širší rodiny a bez přátel.
S naivní představou brzkého návratu na rodnou hroudu. A právě zde začala postupně sepisovat své každodenní zážitky, které následně publikovala na blogu iDNES.cz. Příběhy Marty Kučíkové nyní vycházejí v nakladatelství Mladá fronta, a to pod názvem Italské jednohubky.

Kdo je vlastně Marta Kučíková?

Nejsem žádná uhrančivá femme fatale, ale zároveň nejsem ani čistá intelektuálka. Jsem vrbou pro své kamarády a kamarádky, dobrosrdečnou drbnou, zachránkyní zasmušilých stařečků, mužů v úzkých, unavených žen a zejména všech dětí v okruhu pěti kilometrů, kterým často dávám lízátka, aby nebyly smutné. Radost má ze mě určitě i místní zubař, kterému tím pádem přibývají malí pacienti. Netoužím po roli nějaké hvězdy na výsluní. Neskrývám, že jsem velice mateřská a starostlivá. Lidé o mně říkají, že jsem hodná, tolerantní, veselá, dobře vařím a každého chválím. Já si totiž myslím, že dobrých slov není nikdy dost. Možná by se o mně dalo říci, že jsem veselá kopa, ale to zní jako charakteristika nějakého bodrého strýce z Moravy. Někdy jsem až moc zodpovědná, ale to je dané tím, co jsem zažila, prožila a přežila. Proto píšu o té lehkosti žití a bytí, ačkoliv to žití často bývá nelehké. Hlavně věřím v sílu dobrého slova a také věřím v dobré konce.

Za jakých okolností jste se s manželem a dětmi rozhodli odejít do Itálie?

Můj manžel pracoval v jedné nadnárodní korporaci. Do práce odcházel za kuropění a vzhledem ke svým návratům, ke kterým docházelo téměř až o půlnoci, nás už vlastně skoro neznal. A tak v rámci zachování rodiny podal výpověď a přijal pracovní nabídku svého italského známého. Tak jsme se najednou ocitli v severoitalském podhorském městečku. Manžel, já a naše dvě malé dcery.

A co následovalo?

Tady, na malém italském předměstí, jsme skončili v menší samoobsluze s potravinami. Nad námi je kopec s půvabným kostelíčkem Santa Maria, pod námi stojí další kostel a hned vedle obchodu je bar, což je velmi důležité informační centrum pro všechny mužské drbny v okolí. A také je tu škola a fotbalové hřiště. Zkrátka, na jednom místě to nejdůležitější z celé Itálie. První roky zde byly opravdu perné, co si budeme povídat. Hlavně ty první dny a týdny bez internetu. Moje jazykové znalosti byly nulové, tedy pokud hovoříme o italštině. Angličtina mi tu byla celkem na nic. Ale docela jsem tu využila ruštinu, prostřednictvím které jsem se domlouvala se zdejšími ruskými, moldavskými a ukrajinskými pomocnicemi v domácnostech. A necelý rok po příjezdu se nám narodil syn, Šimůnek. Jak já říkám, to je ten silný horský vzduch – je to raz dva. Jinak moje italština je i dnes, po těch letech, často úděsná, ale neřeším to. Jsem na lidi okolo sebe milá, patřičně mávám rukama a domluvím se téměř se všemi. Nebo si to asi myslím. Bohužel, asi žiju v bludu. Děti mi pak doma překládají ty jazykové klenoty, které jsem pochopila naprosto jinak.

Kdy a kde jste začala publikovat své první texty? Bylo to na iDNES.cz?

Představte si situaci, že jste v místě, kde prakticky nikomu nerozumíte. Máte dvě děti, snažíte se přinést něco do rodinného rozpočtu, a tak chodíte uklízet, žehlit, starat se o staré a nemohoucí. Diplom z naší vysoké školy můžete použít tak na zabalení šťavnaté mortadely. A kultura? Kromě ohraných videokazet a později DVD opravdu nulová. Jen hory, cesta dolů do města, mlha a zase mlha. Nebo slunce, ale zase mlha a stoprocentní vlhkost. Stále nerozumíte italsky a jste za totálního idiota. Jediné velké plus je to, že jste matka. V tom zoufalství a jazykové izolaci jsem byla jako papiňák. Papiňák plný postřehů. V té době si manžel založil svůj politický blog na iDnes. A já si svůj blog založila několik dnů po něm. Nebyl ani politický, ani ekonomický. Začala jsem zkrátka psát o lidech, které jsem tu potkala. A čím víc jsem o nich psala, tím víc jsem se k nim přibližovala a začínala jsem je chápat. Psala jsem a pořád píšu o italských šťabajznách, kterým je už dávno osmdesát, o udřených horalech, o ženských v jednom kole, o pečení kaštanů, o zdejších vesnických slavnostech, o lásce a úctě, o všem.

Letos jste získala titul Blogerka roku a Blogerka desetiletí. Změnilo vás to? Změnil se váš přístup k psaní?

Změnilo mi to život v tom, že jsem okusila chvíle slávy a při předávání ceny i takové to radostné chvění kolem žaludku. Vděčím za to všem těm, kteří mě čtou. Někteří z nich mi i často píší. Můj přístup ke psaní se určitě změnil. Jsem na sebe mnohem náročnější. Stejně jako si zakazuji přežírat se ve večerních hodinách, tak si zakazuji vypouštět na veřejnost nepříliš dobré texty. Chybí mi čas a asi i disciplinovanost. A také bych si měla urvat více volných chvil jen pro sebe, na psaní. Ale je to jen o organizaci. Psát můžete koneckonců i na záchodě, ráno před odchodem do práce a pak pod kasou v obchodě. Tam to tedy moc nejde, tam napíšu maximálně jednu SMS za den. Na iDNES.cz jsem poznala skvělé lidi a jsem ráda, že jsem některé z nich mohla poznat i osobně.

Jak na vaše publikační aktivity reaguje rodina? A co kamarádi?

Předpokládám, že někteří si to rádi přečtou. Ale na druhou stranu předpokládám i to, že některé to vůbec nezajímá. Připadá mi, že to s tím mým psaním je podobné, jako když někdo tady v horských lesích sbírá rezavé patrony z první světové války a následně to pak probírá s ostatními nadšenými sběrateli patron. A pak ten samý člověk má jiné kamarády, které nějaké patrony, a navíc rezavé, vůbec nezajímají. Beru tedy ty zápisky na blogu stejně jako sbírání těch rezavých válečných patron.

Vědí vůbec vaši italští přátelé o tom, že publikujete své příběhy na blogu a že vám v České republice vychází kniha?

Ne, pravděpodobně nevědí. Já jsem se s tím nikde nevytahovala. O knize možná něco tuší několik z těch, které mám na Facebooku. Ale ani tím si nejsem příliš jistá. Je zajímá především to, že jim prodám čerstvé mléko, lahodné horské máslo a jemně nakrájenou šunku. To je ta jistota, kterou chtějí a kterou u mě mají.

Je nějaké téma, které vám je vysloveně nepříjemné a kterému se ve svých textech vyhýbáte?

Vyhýbám se politickým a ekonomickým tématům. A také těm nenávistným, věčně nakvašeným.

Funguje u vás autocenzura?

Spíše cenzura (smích). Manžel mi zpočátku vyhazoval z textu výrazy, které byly podle jeho názoru příliš vulgární. On totiž vulgární výrazy nemá rád a nepoužívá je. Měl pocit, že bych tím mohla čtenáře znechutit. Ale ony ty výrazy zase až tak vulgární nebyly. Ale to je on. Když jsem si kdysi nalomila malíček u nohy, ujelo mi jadrné české „Do prdele!“. Nemluvil se mnou půl dne s tím, že příště mám užívat slušnější výrazy, jako např. „Jejda!“. Má to se mnou v tomto směru asi dost těžké. A pokud se týká autocenzury, jedu si po své vlastní linii. Občas mi při psaní něco ujede a není to jen to „Jejda!“…

Jak vypadá váš běžný den a kdy se obvykle dostáváte ke psaní?

Můj běžný den, to je prostě den matky s třemi dětmi. Od pondělí do soboty vypomáhám v obchodě, který je otevřen od rána až do večera. Tedy kromě dvouhodinové pauzy mezi druhou a čtvrtou hodinou. Domů přicházím kolem deváté hodiny večerní a tím se čas, který bych mohla případně využít na psaní, výrazně krátí. Ale já to nijak nelámu přes koleno. Nejdůležitější je pro mě samozřejmě rodina, jídlo a obchod. Někdy se mi podaří něco napsat po návratu z práce, ale to jak kdy. A navíc, já nemám ráda mrhání se slovy a nepouštím hned ven vše, co mě napadne. Prostě vyčkávám, až to dozraje, a na psaní si pak už čas najdu.

Když vás napadne úžasná myšlenka, děláte si poznámky hned? Nebo se spoléháte na to, že si vzpomenete až přijde čas?

Dělat si poznámky je výborné, ale u mě to vůbec nefunguje. V minulosti jsem si občas pár slov poznamenala na papírek, který jsem následně zastrčila do kapsy u vesty. Když jsem po čase ten papírek z kapsy vytáhla, vůbec jsem netušila, co jsem to vlastně chtěla koupit (smích). Spoléhám se na to, že si vzpomenu, a zatím to nějak funguje. A když už jsme u toho, zatím mě tedy nic tak úžasného nenapadlo. Všechno to jsou takové ty krásné obyčejnosti. Snad to na mě časem přijde, ty velemoudré a úžasné myšlenky, s věkem. Jenže jak se říká – moudrost nepřichází vždy s věkem, někdy přichází věk sám.

Marta by dokázala o životě na úpatí italských Dolomit vyprávět dlouhé hodiny, stejně jako o svém vlastním životě. Laskavý čtenář proto promine, když na tomto místě náš rozhovor ukončíme. Ostatně, ochutnejte její „Italské jednohubky“ sami.

-red-