Alexandra Synac: Bojím se, že rodina má kvůli mně špatné spaní

Alexandru Synac mnozí blogeři znají jako "hlavu" fotoseriálu Fotomatiné, který společně tvořili blogeři iDNES.cz před několika lety. Nyní se vrací jako autorka knihy Tam, kde volá moře, o niž si můžete zasoutěžit! 

Na Blogu iDnes jsi od roku 2011, ale až po deseti letech jsi vydala svou první knihu. Jak vznikala?   

Ahoj, zdravím do Česka. Ano, Blog iDnes je v tom se mnou vlastně od mých prvních, kostrbatých počátků psaní. Časem jsem se právě díky vaší platformě dopracovala k napsání jedné krátké povídky, kterou jsem strčila na několik let do šuplíku a zapomněla na ni. Dva roky nazpátek jsem byla na dovolené, kde jsem znuděná hleděla na krásnou mořskou hladinu a najednou mě napadlo, jak tu povídku vzkřísit, a voila - můj první román Tam, kde volá moře byl na světě.

Žiješ v Sydney, kde zrovna máte už několikátý měsíc lockdown, jak to zvládáš? My už to máme za sebou, k vám to teprve došlo.

Spíš se to k nám zase vrátilo. My tady máme vlastně jeden mega lockdown už od loňského dubna. Není třeba možné jen tak vycestovat a zase se v pohodě vrátit, a to jak mezi státy tady po Austrálii, tak ani mezinárodně. Což třeba v USA nebo u vás v Evropě není zas až takový problém. Ale ano, tradiční lockdown, tak jak ho znáte vy, ten tu máme v New South Wales teď potřetí a vypadá to, že bude bohužel ještě na hodně dlouho. A jak to zvládáme? Tak jako každý. Člověk je přizpůsobivá bytost, i když přitom skřípe zubama. Zvládli jste to vy na severní polokouli, zvládnem to i my tady. V mnohém je to stejné. Ze Zoom meetingů a home office se nám všem už sice motá hlava, ale máme to štěstí, že tu je fakt krásná zima, všechno kvete, přeje nám počasí, a tak několikrát za den jdeme ven na bushwalk, k moři nebo jen tak na nějaký krátký trek. Školství je vstřícné, zaměstnavatelé také, takže se, možná až příliš povrchně, zabývám spíš tím, jak jsou letos ti papoušci uřvaní a co zase zítra budu vařit k obědu.

SOUTĚŽ

O novou knížku Alexandry Synac si můžete zasoutěžit ZDE.

Nelituješ, že aktuálně nežiješ v ČR, ale na druhém konci světa?

Ale určitě jsou dny, kdy je na duši smutno. Teď během pandemie to je obzvlášť těžké. Hlavně protože jsem bezmocná, když je třeba maminka v nemocnici nebo když ji něco bolí a já bych chtěla být s ní nebo když chceme třeba oslavit nějaký úspěch dětí a jde to jen virtuálně… v takových momentech se člověku opravdu zasteskne a nejradši by balil kufry. Vidíš, i o tomhle trošku Tam, kde volá moře je. Na druhou stranu je to jeden z těch lepších problémů, co člověk může mít. Každý den si totiž říkám, jaký mám štěstí, že jsem tady našla svůj malý kousek ráje, kde jsem já se svou životní láskou i dětmi upřímně šťastná.

O čem tedy tvoje nová kniha je? Jsou to fotografie, kterými jsi udivovala čtenáře na blogu?

Mé fotografie tam určitě jsou, i když jen pro ilustraci, k navodění nálady. Jinak je to román o dvou fiktivních protagonistech, který každý po svém a každý ve své době chtějí začít nanovo a na něco zapomenout. A shodou okolností právě v Austrálii. Otázkou ovšem je, jestli je Austrálie dost daleko? A zda to vůbec jde? Všechno začne, když se Kara, mladá Češka, vydá na cestu za poznáním do Austrálie, která (ne)šťastnou náhodou spojí dva životy na druhém konci světa v jeden příběh o lásce k rodné zemi, přírodě, rodině i druhým. Celé je to propletené střípky z australské historie, láskou k objevování a k moři, ale i nahlédnutími do současné australské kultury a krajiny. Jinými slovy doufám, že je to snad i takové malé lidské nahlédnutí do obyčejného života Ozíků a jaké to tady je.

Tam, kde volá moře - co si pod tím člověk má představit?

Co kdo chce. Pohodu, krutou krásu, lásku, sílu, boj o přežití, houževnatost. Název vymyslel syn, protože jsme se shodli, že každá postava v knize je nějak vázaná na moře, všechny je po svém přitahuje nějakou silou, jako by všichni museli jít tam, kde je to moře volá, aniž by si to uvědomovali. A jelikož momentálně žiju v podobném nádherném místě, kde je moře velmi centrálním a živým elementem, je to pochopitelně pro mě blízké téma.

Žiješ trvale v zahraničí, je blogování způsob, jak si udržovat jazyk?

Zajímavá otázka, nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela, ale je fakt, že mě blogování hodně naučilo. Já si vždycky myslela, že bloguju, abych se podělila o různé zážitky a kulturní šoky. Když jsem před deseti lety poprvé přiletěla do Austrálie, vlastně jsem o ní nic nevěděla. Každá návštěva v muzeu, čtení knihy nebo povídání si s místními byl velký zážitek. Připadalo mi to zajímavé a chtěla jsem se o to podělit. Koneckonců, Austrálie je opravdu daleko, v novinách se o ní píše jen v katastrofálních termínech a ve školách se o ní také moc neučíme.

Vědí třeba tvoji sousedé, že jsi blogerka a že jsi v Česku vydala knihu?

Tak sousedé určitě ne, ale mí známí, přátelé a někteří kolegové bohužel ano. Ať už jsou Australani, nebo ne. Kolikrát si nemůžu pomoct a nezeptat se jich na nějakou zkušenost, názor, vzpomínku nebo zážitek, což by mi mohlo dát inspiraci na blog nebo další knížku. Já vůbec ráda poslouchám různé lidské příběhy těch, co jsou na nějaké životní cestě.

Prozraď něco o sobě... jak ses vlastně dostala až do Austrálie?

Za Austrálii vděčím manželovi. Bylo to v době, kdy já hnízdila, spokojená maminka v novém domě, který jsme si ve West Yorkshire zrovna pořídili; děti byly ještě maličké, nic nám nechybělo… no nemohla jsem být šťastnější. Tuším den po Silvestru mi takhle manžel podával skleničku červenýho a měl takový tajemný pohled. Tušila jsem, že mě buď znovu požádá o ruku, anebo mi oznámí, že se chce se mnou rozvést. No, a o měsíc později už jsme se s ním loučili na letišti. Zkrátka, měli jsme to štěstí, že ho sem pozvali jako experta na dvouleté vízum, a zalíbilo se nám tu natolik, že jsme se rozhodli zkusit to tady nadýl.

A nechybí ti život v Česku? Plánuješ někdy návrat, tak jako ses vrátila na Blog iDNES.cz?

Samozřejmě že chybí. Na mamku a na rodinu myslím každý den. Hlavně když oni spí, takže se kolikrát bojím, že mají kvůli mně špatný spaní. Ale doufám, že už se naučili vypínat si wifi na mobilu, aby je to ustavičné pípání pořád nebudilo. A co se týče plánování návratu, tak jestli mě život v zahraničí za ty roky něco naučil, tak je to právě neplánovat. Možné je totiž opravdu všechno. Snažím se neupínat na to, co by mělo být, ale raději si užívat toho, co momentálně je.