Trošku pozměněným heslem bych chtěla upozornit na něco, co mě v souvislosti s olympiádou poněkud rozhodilo (a opětovně rozhazuje).
Slavné Coubertinovo heslo hlásá, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Ono to je ale trochu jinak, i pan Coubertin podporoval soutěživost a touhu po vítězství, neboť jeho heslo celé znělo takto: Důležitou věcí v životě není vítězství, ale zápas, základem není to, že se zvítězilo, ale že se bojovalo dobře.
Neznám sportovce, mezi jehož vlastností by nepatřila soutěživost. I rekreační běžci, kteří tvrdí, že běhají jen a jen pro radost, se rádi pochlubí zlepšením na své oblíbené trati a aspoň jedenkrát za život si to chtějí zkusit na "opravdových" závodech. Vezměme děti, jsou nejen hravé, ale i soutěživé. Podívejte se na tenisový mač dvou "dědků nad hrobem", jak málem plivou krev, ale soupeři nepustí ani míček. Prostě soutěživost ke sportu patří.
Kdo se chtěl dostat na olympiádu, musel projít sítem. Takový Vavřinec Hradílek, který by jistě měl v závěrečné soutěži co prodávat, se prostě do nominace nevešel a takových jako on je spousta. Na druhou stranu je jasné, že někdo zvítězí a někdo jiný skončí v poli poražených. je-li oním poraženým sportovec z exotické země, pro niž mít svého zástupce na olympiádě je splněný sen, budiž. Ale Japonec hluboko v poli poražených judistů, od kterého se čekalo, že pro svou zemi vybojuje co nejlepší umístění, protože judo je v Japonsku doma, asi pochválen nebude. A on se na oplátku ze svého výkonu asi radovat taky nebude.
Účast na olympiádě stojí český olympijský svaz nemalé peníze. Obzvlášť když se jedná o tak vzdálenou zemi, jakou je Brazílie. Další částky připadnou na případné odměny. Sportovci už dávno nejsou čistí amatéři, je jasné, že když většinu svého času věnují tréninku a péči o svou tělesnou schránku, nemají čas ani sílu pracovat. Ale pojímat olympiádu jako výlet, který jsem si zasloužil za to, že jsem se jedním hodem/ během/ zápasem... kvalifikoval a teď už je jen na mně, abych si to UŽIL, to asi olympijskou myšlenku tak úplně nenaplňuje. Přesto každý druhý český sportovec vykládá, jak to bylo těžké, jak si od toho moc nesliboval, protože na víc neměl, a dodá, že si to KRÁSNĚ UŽIL/A
Milí sportovci, fandím vám, ale nezlobte se. Proč jste jeli na druhý konec světa? Užít jste si to mohli na Lipně či v Liberci, jedno kde. Na olympiádu se jezdí za vítězstvím, za čestným (sou)bojem, kdy je nutné porazit a překonat sám sebe a pokud možno natřít to těm ostatním. Pokud dám do sportovního výkonu VŠECHNO, tak jsem si to neužil, ale JEL JSEM NA KREV, MÁLEM JSEM VYPUSTIL DUŠI, MYSLEL JSEM, ŽE PADNU. Ale to, že jsem překonal sám sebe, jiné sportovce, že jsem dobrý, že jsem udělal vše pro to, abych dobrý, ba ještě lepší než dobrý, to přece je pocit, který za dřinu stojí. Pokud ovšem čeští sportovci mají jediný cíl, a to jet si to na olympiádu užít, pak je pro ně peněz škoda. Navrhuji dát je (peníze) na sportující děti a pokusit se v nich soutěživost udržet, aby na další olympiádě nemluvily o užívání si, ale o boji do posledního dechu. Nebo zaplatit všem vyšetření u psychologa/ psychiatra, protože jet si to na olympiádu jen užít, protože mám tak akorát na 50. místo, a nechtít vyhrát není normální.
P. S. Sportovců, kterým se to nepovedlo, ale dali do toho všechno jako Hejnová či Hanzlíčková, se to netýká. Nechci obecně snižovat výkony sportovců, ale nelíbí se mi, když někdo řekne, že si to jel do Ria užít. Takový si účast prostě nezaslouží. Promiňte mi můj názor..l.
