Jak to vnímám já (pro Vás, paní autorko i pro Vás, Vladimíre). Nejsem blázen ani do jednoho sportu, nemám žádné favority, natož modly. Ale na olympiádu se dívám ráda a považuji ji za to, za co ji považuje většina sportovců. Za vrchol. Za možnost předvést schopnosti vlastní a potažmo i národní. Jsou-li oni ti jediní, kteří se nominovali, pak nepochybně jsou reprezentanty nejen sebe sama, ale i národními. Nepochybuji o tom, že jejich účast stojí stát a olympijský svaz nemalé peníze, ale na druhou strnu i oni podstupují nemalé oběti. Své přípravě na takové klání podřizují svůj čas, úsilí, osobní život, plány, kariéru. Nepochybuji ani trochu o tom, že do svého tamního výkonu vloží to nejvíc a nejlepší ze sebe. Nevidím pak nic zlého na tom, když při té příležitosti zjistí, že být nejlepšími v ČR či v Evropě neznamená být nejlepšími ve světě či když dokonce zkonstatují, že si takovou ohromnou příležitost (mnohdy jedinou takhle ohromnou v jejich sportovním i osobním životě) užili. Dnes už možná ne, ale když se podíváte do historie, mnozí své osobní životy sportu podřídili natolik, že jim "ujel vlak" a vzpomínání na takové situace, kdy jim národ držel palce a radoval či smutnil s nimi, jsou často nemnohými světlými body v jejich životě. A o tom, že světská sláva (a potažmo i lidská přízeň či nepřízeň) polní tráva, o tom by nám, nejspíše, mohl vyprávět každý z těch, kteří si na stupínky vítězů kdy stoupl, natož pak z těch, kdo nedostali příležitost a nedostal se na ně.

Ale jistě, nelze s Vámi nesouhlasit. To všechno chápu, ale nechápu některé opravdu nešťastné výroky samotných sportovců. Asi by jim opravdu neměli reportéři pokládat otázky hned po výkonu, přijde mi, že ještě nejsou po závodě tak úplně vzpamatovaní, a pak opravdu někdy říkají věci, které by raději asi říkat neměli...

Asi to tady schytáte, jako minule já... Také jsem si dovolil sáhnout státním modlám na křídla...

http://vladimirkroupa.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=543967

...Takže k očekávanému rozšíření obzorů zřejmě nedošlo