Naše školství se potácí od krize ke krizi a nezachrání ho už ani různobarevné knihy s návody, jak vzdělávat, ani stále nová a nová nařízení ministra a jeho náměstků. Od jedné přihlášky na střední školu jsme se přešli ke třem, teď se vrátíme ke dvěma, potácíme se od staré k nové maturitě, a to zdaleka není vše.
Děti neumějí číst tak, aby rozuměly textu, na stejné úrovni je jejich schopnost vnímat text slyšený. Nastolili jsme školu hrou – projektové vyučování mělo vše zachránit, tlačíme všechny k tomu, aby měli „alespoň“ maturitu, ale náš národ se pomalu a jistě stává národem otitulovaných hlupáků.
Kde je vina? Nevím, zda se dá mluvit o vině (a případně i trestu), ale já bych vše pojmenovala jako začarovaný kruh. Začalo to podle mě před lety, kdy se na pedagogické fakulty hlásili snad jen největší zoufalci, kteří se nikam jinam nedostali. Většinou se netajili tím, že učit nechtěli, ale přesto mnozí z nich na základkách skončili. Vedle unavených a opotřebovaných učitelek (a věřte tomu, že učitelská profese člověka opravdu opotřebovává velmi rychlým tempem) se objevili učitelé, kteří svou práci neměli rádi už od samého začátku. A na jejich bedra ministerstvo naložilo tíhu všech změn – spíše pokusů o změnu v českém školství. Pozor: znám i dost těch, kteří svou práci mají rádi a snaží se ji dělat opravdu poctivě, ale znám i dost těch, kteří „chodí do práce“ kvůli penězům. A výsledek?
Na základní škole se nememoruje. Např. v cizích jazycích mají děti v jedné lekci kolem deseti až patnácti nových slovíček – na střední škole klidně kolem čtyřiceti. Neučí se básničky. „Vem si žlutou tužku, namaluj mi hrušku…“ či „Narodil se chlapeček, malý jak tvůj paleček…“ je schopen odrecitovat čtyřicetiletý učitel, ale patnáctiletý žák ne. A to nemluvím o „Byl pozdní večer, první máj…“ či „Já píšu vám, co mohu více…“ Přitom každá vývojová psychologie tvrdí, že děti v mladším školním věku disponují mechanickou pamětí, ta logická se rozvíjí až ve vyšším školním věku – tak proč toho nevyužíváme? Zatímco třeťák zvládne básničku za půl hodiny, o devět let později na střední se žák s memorováním trápí, zato si – má-li základy – dokáže leccos odvodit – což zase nedokáže ono mrně.
Vyjmenovaná slova, násobilka – to prý je znásilňování žáků, pro dodržování pravopisu stačí přece mít jazykový cit. Nevěřte tomu, nic takového není. To se vám jen zásluhou učitelky v druhé třídě ona pravidla díky drilu tak vryla po kůži, že nad nimi vůbec nemusíte přemýšlet. Sáhněte si do svědomí. Možná jste jako já, některý školní rok byli nemocnější než jiný a hodně toho zameškali – projevilo se to konkrétně? U mě v trojčlence. Dlouho jsem s ní měla – přes její jednoduchost – problémy a dodnes se neobejdu bez různých obezliček při jejím použití, zatímco moji spolužáci (i ti méně chytří) s ní výrazné problémy neměli. Jistě – chyběla mi ona spousta příkladů, které oni ve škole vypočítali, zatímco já jsem doma ležela v posteli a „šetřila jsem se“. A co z toho vyplývá? Šetříme-li naše děti na základní škole – chudáčci, přece se nebudou doma učit, ať si užívají dětství – pak to už na střední nikdy nedoženou. Protože naše děti nemají v sobě onen hlad po vědění jako děti z rozvojových zemí (například pilné děti vietnamských přistěhovalců). Pozdě pak zkoumáme čím to, že jsme na žebříčku vzdělanosti klesli tak hluboko. My, země Jana Amose Komenského. Znám ale už i rodiče, jimž to, že na základních školách se "nic nedělá", vadí. "Oni nemají čtenářské deníky, povinnou četbu, neučí se doma, zato pořád potřebují nějaké "pomůcky" a "hračky". Měla jsem ho radši dát na gymnázium, ale měla jsem strach, že mu seberu dětství," řekla mi tuhle jedna maminka sedmáka.
Milí rodiče, až budete příště nadávat učitelce ze základní školy, že vašeho miláčka týrá domácími úkoly, básničkami, rozšířenou slovní zásobou, násobilkou a podobně, uvědomte si, že byste jí měli ruce líbat, že se jí to chce po večerech připravovat či opravovat. Dělá to pro jeho budoucnost. Věta pronášená rodiči na omluvu dětí, které po přechodu na střední školu z jedniček sklouznou k trojkám a čtyřkám: „Víte, on se nikdy nemusel učit, stačilo mu poslouchat ve škole,“ nesvědčí o genialitě dítěte, ale o špatné práci oné školy.
