Trocha bilancování na závěr roku

Na konci roku je zvykem bilancovat - ohlížet se zpět a zjišťovat, co nám rok minulý dál a  vzal, a také si dávat předsevzetí do roku nastávajícího. Tak se na to podívejme.

Narodila jsem se v roce s trojkou na konci, což znamená, že pro mě  byl minulý rok rokem jubilejním. Už můj vstup do života poznamenalo několik událostí. Především smrt "velikánů" Stalina a Gottwalda a následná měna, v níž mí rodiče přišli o všechny úspory, které si schovávali na výbavičku pro miminko. Ale protože zle už bylo a vždycky může být ještě hůř, i na ten kočárek se nakonec peníze našly.

Naopak pro můj budoucí život jako pozitivní se ukázalo socialistické zdravotnictví, které se snažilo aspoň navenek vypadat dokonale, a já se do onoho DOKONALÉ vešla. V roce mého narození se začal dělat screening vrozených vad kyčle, které se ihned po zjištění začaly léčit - sice až drastickým způsobem, ale účinným.Takže díky pokusům soudruhů lékařů a díky mé obětavé mamince nejen chodím, ale dodnes i běhám. 

Vždycky mě strašlivě štvali důchodci vyprávějící, jak byl život za jejich mládí skvělý - třeba dědovo vypravování o salámu za korunu a housce navíc jsem příšerně nesnášela. Ale jak při dnešních cenách nevzpomenout na sáček kafe za deset, rohlík za třicet haléřů a mléko za dvě kačky? A i když k tomu dodám, že můj nástupní učitelský plat byl díky zvyšování o 200 Kč celých 1900 Kč a že jsme doma neměli telefón, protože se něj čekalo přes deset let, že do nás tlačili, že peníze stejně nebudou v komunismu potřeba a že mým největším zážitkem z dětsví byl celodenní výlet do stále ještě rozbombardovaných Drážďan za sběr papíru, mí vnuci protáčejí oči stejně jako já tehdy. 

Budu-li ve svém bilancování pokračovat, popojedu až do časů studia vysoké školy za normalizace, vzpomenu na tzv. společný základ všech oborů, kam kromě dějin dělnického hnutí a vědeckého komunismu (strašné a nezapamatovatelné pavědy) patřila i politická ekonomie, která mě málem připravila o diplom. Moc jsem z ní nepochopila, teorie nadhodnoty mě trápila i ve spaní, ale tolik vím, že na koupi dovolené si nevezmu půjčku, že že nemám-li, nebudu kupovat luxus, drahé dárky, dokonce i milodary budu muset omezit. Jako v letadle masku nasadí matka nejdřív sobě a pak teprve dítěti, také selka nakrmila nejdřív dobytek, pak manžela a chasu a sebe a děti - i ty malé až naposled.  Je to logické, ale přijde mi, náš stát hospodaří jinak, že selský rozum vyšel z módy. Stejně tak mi přijde nelogické zatížit všechny bez rozdílu - i ty nejchudší - daněmi a poplatky a pak je dotovat ze státní kasy, aby to vůbec přežili.Chlubíme se tím, že podporujeme stále větší množství lidí, ale to je podle mě ostuda! Je to jak v pohádce o staré bambitce. Za chvíli zdaníme kouř z komínů a vzduch. Ano, vybereme o hodně peněz víc, ale taky jich mnohem víc vrátíme do oběhu v podobě dávek pro chudé a nejchudší. Jen na to bude třeba zaplatit dostatek úředníků, kteří to vše zrealizují. 

Spousta lidí si musí leccos odříct. Prostě když na to není, nekoupím. Ale stát kupuje - tanky, děla, letadla; jistě jsou potřebné, ale to místa ve školce taky! Inflaci máme jednu z nejvyšších - ceny neustále rostou, člověk to nestačí sledovat. Není divu, že mnohé profese křičí, ba řvou po vyšších platech. Každý se chce mít. A kdo se má už teď? No přece politici, soudci... Prý aby byli nepodplatitelní. Ale kdo má hodně, často chce víc. Opravdu peníze zajišťují nestrannost? Stejně tak zajistí peníze na mzdy skvělé školství? 

Ač mám dvě vysoké školy, mnohé mi hlava nebere. A není to věkem. Je to tím, že stále ještě používám selský rozum. Nikdy jsem nedlužila, ale ani neškudlila, kupovala jsem jen to, na co jsem měla. Děti jsem učila zacházet s penězi, vedli jsme je k práci. Snažím se o to stále - u vnoučat i studentů. Ale jejich pohled je ovlivněný politikou této země. Mít a mít se dobře, nic si neodříkat, ono to nějak dopadne, někdo nám hodí lano. Stejně tak většina přistupuje k plnění svých povinností. Slibuji, co jsem slíbil, odvolávám, co jsem odvolal.... Všechny ty balíčky a "vylepšení" jsou jak ta dlážděná široká cesta. Všechno nějak dopadne, ale ať to odnese někdo jiný, já nic já muzikant. 

A co bych si doopravdy přála pro příští rok?

• Zdraví - protože zdravotnictví je v krizi a nevím, jak by to se mnou v případě nutnosti ho využít dopadlo. Při objednacích půlročních lhůtách bych se návštěvy lékaře-odborníka nemusela vůbec dožít. 
• Nemuset shánět či rekonstruovat byt. Protože kdyby ano, nejsou lidi, není materiál a všechno je čertovsky drahé.
• Nemuset kupovat nové auto. Kde na ně vzít a jak spoléhat na kvalitu, když subdodavatelé nevyrábějí? Nemají na zaplacení energií, dodavatele toho či onoho.
• Nemuset nic posílat poštou - následně bych mohla skončit na psychiatrii.
• Nemít doma studenta či žáka - jsou to závisláci na mobilech a počítačích a stojí těžké peníze. A to nemluvím jen o škole, ale o kroužcích, kurzech, koníčcích.

Tak nevím, on je totiž problém i sehnat hrobové místo a zaplatit slušný pohřeb, takže ani utéct od toho všeho "tam nahoru" asi nebude to pravé ořechové. Tak tady.  Mysleme, naslouchejme řešmě problémy s rozumem. Někdy méně je více a zbytečně překombinované řešení přinese víc zla než užitku. Budu doufat, že ti, co jsme si je zvolili, budou více přemýšlet o řešeních, která vybírají, a že všechny problémy budou řešit z pozice odborníka, a ne politika, kterého čekají volby, a proto musí myslet na voliče... (aby mu dali hlas). A snad konečně začne svítat na západě...

Co nejpěknější rok 2024.