Zdravá závislost

Jsem kačer. Ne ten s latinským názvem Anas platyrhynchos, ale ten s názvem anglickým cacher. Možná si klepete něčím na hlavu, ale zadržte... Nejsem cvok, jen příslušník obrovského  celosvětového společenství.

Když jsem se před několika lety seznámila s geocachingem, kterému se začala věnovat moje dcera, taky jsem si chvilkami klepala na hlavu. To když během procházky - ač dospělá a čerstvá matka - prolézala křoví, lezla po plotech či osahávala lavičky. Přišlo mi šílené, když se večerní venčení psa podřizovalo nové kešce, když na výletě dcera opustila dítě a zmizela na dvacet minut v lese, protože keš se nacházela 300 od značené cesty. Pak i začala nutit manžela, aby jí vylezl támhle na ten strom, a když se k tomu neměl, lezla tam sama.

Občas mě nenápadně vzala s sebou, prohodila, že je to skvělá zábava pro starší manželský pár a že má mezi svými známými spoustu takových dvojic, které si zpestřují důchod lovem kešek.  

Samozřejmě přišel den, kdy mi zvědavost nedala a já odlovila svou první. Ještě bez navigace, jen podle mapy. Byla jsem na sebe hrdá a vydala se pro další. Ta mi dala tak zabrat, že jsem se rozhodla pořídit si navigaci. A pak už to šlo samo. Dnes za cvoka považuje manžel mě, ale to mu nebrání mě na cesty za většinou z nich doprovázet. A dokonce se stal jakýmsi "dohledávačem" tam, kde já ztroskotávám, nebo mi chybí fantazie.

Geocaching je skvělá zábava, možná i tak trochu závislost. Jen někde "pípne" nová keš (fajnšmekři si nechávají na mobil posílat zprávu o tom, že vznikla nová keška, odtud ono pípnutí), davy lovců se vydávají na cestu. Opouštějí teplo rodinného krbu, pískoviště i rozdělanou práci a vyrážejí za FTF - tedy pomyslnou zlatou medailí za první nález. Podezřívám některé kolegy, že mají u lůžka nachystané oblečení do terénu včetně lan a baterek - to kdyby se jednalo o složitější terén - aby byli vždy připraveni. Klíčky od auta mají zcela určitě i v posteli pověšené na krku, to aby se nezdržovali jejich hledáním. O první místo se tak často dělí až pět šílenců, jejichž domovy jsou od sebe vzdálené i více než desítku kilometrů.

Pro keš a s ní spojený bodík jsou kačeři ochotní vlézt do bahna, riskovat klíšťata v křoví, potopit se do rybníka, vlézt do  kanálu i vyšplhat se na strom. Jen mě trochu mrzí, že v poslední době se trochu vytrácí původní záměr - vyhnat lidi zpět do přírody, aby poznávali, jaká máme na zem zajímavá místa. Většina mladších kačerů jezdí málem až ke kešce autem, jen aby tam byli co nejdřív.  Nestačí si pak vychutnat specifickou atmosféru místa. Jen v okolí svého města jsem prozkoumala díky geocachingu tolik nových míst, o jakých se mi ani nesnilo. Nejsou vždy jen krásná, ale aspoň si člověk uvědomí, že to my jsme ti, co za to můžou. Ač nepatřím mezi dorostence, už mám i nějaký ten "zářez na pažbě" včetně lezeckého zážitku na opravdovém horolezeckém laně, ač jsem se zapřísahala, že do výšek - nikdy! Prostě člověk si může vyzkoušet, co zvládne.

Většina geocacherů je natolik soudná, že dělají opravdu jen to, na co mají. V Praze u Bertramky - no ano i na takovém místě se najde nějaká ta keš - jsme potkali dvě stařenky, jedna o holi. Součet jejich věku jistě přesáhl 150, což jim nebránilo, aby hledaly kešky a smysluplně trávily pěkný den.

Na geocachingových setkáních, eventech, se sejde spousta "stejně postižených" lidí a vězte, že si mají vždy o čem povídat. Jen občas vzbudí pozdvižení. Jednou, když jsem odcházela z jedné takové akce, u mě zastavilo auto a řidička se mě ptala, ze co ti lidi tam u toho pomníku demonstrují. Jindy zase, když jsme se blížili s manželem k jednomu lesnímu setkání, varoval nás proti nám běžící muž: "Pozor, je tam banda nějakých šílenců!"

Tak až někdy půjdete třeba do kauflandu a kolem nedalekého křoví bude chodit nějaký člověk dvacet minut kolem dokola, a vždycky, když bude mít pocit, že se nikdo nedívá, rozhrne křoví a jukne dovnitř, nebo z okna uvidíte dámu středního věku, jak se opatrně rozhlédne, pak shodí bundu a hupsne na strom, nebo naopak vleze po kolenou pod lavičku, nejsou to ani blázni, ani teroristi. Jsou to kačeři. A vůbec, co vám brání stát se jedním z nás?