Zase ty peníze...

Ministr Heger nemyslí na naše platy a ohrožuje pacienty, říkají lékaři… Boj s korupcí brzdí vláda… Vondra utratil státu zbytečně 175 milionů korun… Zklamaní vydavatelé se obracejí na Senát, aby jim pomohl zachránit knihy…

Titulky internetových zpravodajství jsem vybrala namátkou. Co mají společného, je nabíledni. My dole si začínáme utahovat opasky o další a další dírky a tam nahoře, tam se to žije. Na korunku se při tom nehledí, obzvlášť pochází-li z veřejné kapsy. Kdo má dost, nepotřebuje šetřit, za něho to udělají ti dole, lépe řečeno ti uprostřed.

Náš stát začal s podivnou politikou. Nahoře se vesele rozhazuje a plýtvá, těm, kterým se pracovat nechce a nikdy stejně pracovat nebudou, se dávají sociální dávky a ti uprostřed to všechno zaplatí, Není divu, že i když je muziky dost, do skoku jim není.

Státní zaměstnanci už letos přišli o dost velkou část svého platu, není vyloučeno, že v rámci šetření stát své pracovníky ochudí o další peníze. Zchudli jsme ale i díky zvyšujícím se cenám úplně všeho – bezkonkurenčně nejvíc ovšem zdražily základní potraviny. Můžeme klidně zrušit už i pětikoruny, protože vyjma slev za ně nic nekoupíte. Učebnice literatury pro střední školy, které se vloni prodávaly za 330 Kč, stojí nyní 408 Kč. Kolik budou stát po úpravě daně z přidané hodnoty? Když budeme muset dát všechny peníze za jídlo, kdo půjde do kina, do divadla, na koncert či výstavu? Za co? Koupíte dítěti nové boty, nebo ho pošlete se třídou na lyžák? Zbydou peníze na bazén, kolotoče, cirkus? Budeme se zase oblékat výhradně v sekáčích?

Střední vrstva – pracující inteligence, jak se jí říkalo za minulého režimu, jsou ti, kteří tvořivě a často i tvrdě pracují. Jsou vzdělaní, většinou nehledí na čas, který věnují práci, na nich nejen tato země stojí. Když náhodou příslušník této vrstvy přijde o práci, buď se o dávky nezajímá, protože mu je to trapné, nebo na ně nedosáhne. Má přece auto (10 let staré), televizi, počítač, knihy v knihovně a porcelán po babičce. Může přece vše prodat, aby nemusel žebrat u státu o almužnu. Málokdo je tak chytrý jako „profesionální nemakačenkové“, aby všechno zatloukl a pak si jezdil mercedesem pro dávky. Nebo aby si udělal ze státu dojnou kozu prostřednictvím většího množství potomků. Když bude mít čtyři dítka příslušník střední vrstvy, bude je nutit ke vzdělání, protože v něm uvidí budoucnost. Utrhne si od huby a zajistí dětem kroužky třeba za cenu dvou vedlejšáků. Ten, který je na sociálce, si půjde koupit pivo a dítě pošle k benzince žebrat. Do školky či školy ho pošle jen tehdy, bude-li mít jistotu, že to bude zcela zadarmo, popř. bude za to požadovat „něco“, protože přece posílá dítě do školy. Zajistit mu kroužek? Učit se s ním doma? Tak leda jak obrat někoho o menší či větší sumu, nebo jak někomu, kdo se křivě dívá, rozbít hubu. A takový člověk dostane na každé další dítě porodné, příspěvky na kde co a kromě toho, že párkrát do roku půjde v oranžové (nebo žluté, nevím přesně) vestě sbírat s partou jemu podobných papírky, ho čeká celkem klidný život. A peníze, které díky rozhazovačným ministrům a vypečeným žadatelům o dávky budou chybět, vezmeme zase od spolehlivých pracantů z tzv. střední vrstvy. A je to, jako když pes jitrničku sežral, nezdá se vám?

Nejsem proti sociálním dávkám pro lidi, kteří se dostali náhodně do svízelné situace. Ale lidé, kteří nepracují celý život, ti by měli být dávek zbaveni. Kolik by to přineslo do státní pokladny?

Další kapitola jsou soudci a jiní vysoce postavení lidé. Mají nárok na vysoké platy v době, kdy se škrtá a škrtá a ještě jednou škrtá? Pomůže vysoký plat opravdu soudcům k nestrannosti? Nebo to bude podle hesla: kdo má hodně, chce mít ještě víc? Obávám se, že výjimečné ocenění nepřineslo ještě nikdy nikomu výjimečnou morálku. Jeden ministr nás přesvědčuje o tom, že je třeba šetřit – a to i na takových místech, jako je vzdělání a zdraví – a druhý mrhá NAŠIMI penězi a naprosto beztrestně. Kdyby se sečetly všechny peníze promrhané za posledních dvacet let, věřím, že za takovou sumu bychom si všichni žili jako prasata v žitě.

Mám takový pocit, že šetříme na nesprávných místech a jinde zase plýtváme. A když chybí, jsme jako loupežníci – někde si vezmeme, někdo to zaplatí. Jenže není NĚKDO, jsme to my, a proto bychom se MY měli bránit. Mám obavu, že by současná situace mohla ručičku politických vah převážit hodně silně doleva a to by nebylo dobře. Přemýšlejme a taky jednejme.