Zase ta pošta

   Celá naše rodina se vyhýbá poště jak čert kříži. Pokud je nutné něco odeslat či si nechat poslat, využíváme konkurenci – DPD, PPL, ale suverénně nejvýhodnější je ZÁSILKOVNA.  Ovšem občas se poště vyhnout nedá.

   Na druhý svátek vánoční míváme návštěvu – naše „Pražáky“. Ta „velká“ vnoučata mají nejraději finanční dotaci, popř. nějaký módní hadřík (letos třeba  černý top crop). Ale naše „malá“ vnoučata si přebírají, co jim u nás nechal Ježíšek, osobně,  očešou čokoládu za stromečku, pohrají si s dědou a hurá pryč. Tentokrát to ale mělo být jinak.

   Mladí přijeli až 27., kdy už byl pracovní den.  Dárek pro dědu dal jako obyčejně pod stromeček Ježíšek, ale dárek pro mě měla přivézt právě pošta. Nevím jak, ale snaše se podařilo domluvit doručení dárku právě v tento den jako „balík do ruky“.

   Vše vypadalo  pohodově – ráno došla obligátní SMS „Dnes vám budu doručovat balík…“ Sice nebyl uveden ani přibližný čas, ale co byste chtěli od pošty!

   Poobědvali jsme, kávu vypili, děti rozbalily dárky, a pošta nikde. Děti se začínaly trochu nudit, tak padlo rozhodnutí, že půjdeme ven – ale co když přijede balíček? Procházka se ruší, čeká se dál.

   Čekali jsme do tmy – tedy zhruba do čtyř, ale pak už mladí museli jet. Šli jsme všichni – musíme přece zamávat (a taky zkontrolovat, že nezapomněli nic živého ani neživého a že opravdu odjeli). Manžel se (pro jistotu) podíval do schránky a tam si hověla oznamka o uložení zásilky na poště č. 37. Bez jakéhokoliv dalšího komentáře. Chybělo i, kdy je možné zásilku převzít. Tak jsme to riskli a vyrazili.

   Na poště jako vždy fronta. Tak jsme naťukali patřičné údaje  a kupodivu hned jsme vyzýváni k přepážce. Následuje procházka uličkou mezi naštvanými frontovými bojovníky, které předbíháme. S vážným obličejem jsem se úředníka za přepážkou zeptala: „Je to prosím balík na poštu, nebo do ruky?“ Překvapený úředník potvrdil, že do ruky, a na druhý dotaz proč je tedy na poště, odvětil, že neví. A že s tím nemůže nic udělat, jen – potká-li hříšníka, nakopat ho do zadku. Ale že si máme klidně postěžovat, neb on je na to zvyklý.

   Když nic, vyloudil aspoň  úsměv na mé tváři. Podotkla jsem, že se vlastně nic nestalo, naopak, aspoň jsem si splnila svoji nastavenou porci kroků. Ještě nám nabídl nějaký časopis, plyšovou hračku a poštovní auto – tedy model. Tentokrát to nebylo nic k jídlu ani na sebe. Dali jsme mu košem, což ho vůbec nepřekvapilo – myslím, že překvapen by byl, kdybych na něco z toho kývla.

   Tak nevím. Čím se vlastně Česká pošta živí? Prodejem doplňkového sortimentu – různých blbostí, jako jsou autíčka, vata, hašlerky, plyšáci, nebo doručováním zásilek? A proč mi nabízí dva druhy doručení, když ten první (do ruky) je více méně hypotetický?

   Pošta si neustále sleduje na odliv zákazníků – není divu. Pohlednice jde z Ostravy do Prahy 8 – 10 dní, poslední balíček k narozeninám vnučky poslaný pro jistotu o týden dřív došel o dva týdny později a doručen byl zvláštním způsobem – ležel na prahu bytu v paneláku!

   A to nemluvím o ceně, která stoupá asi tak prudce jako mně tlak, slyším-li slovo POŠTA. Jedno vím jistě – zůstanu věrná zásilkovně – mám ji kousek od domu a ještě mi nic neztratli. A doručují rychleji než RYCHLART.