Zase řešíme učitele

 A už jsou zase na tapetě učitelé. Dostali přidáno, tak do nich. Prý jsou příliš konzervativní - a rasističtí, xenofobní, omezení… - na to, aby mohli spolurozhodovat o reformách školství.

Základní odpověď na vyřčenou otázku je: jsou takoví, jaká je celá společnost. Chtít, aby byli jiní než zbytek země, je nesmysl. Pravděpodobně se mezi nimi najdou i oni výše jmenovaní, ale jako celek jsou zcela jistě dostatečně schopní spolurozhodovat o školských reformách, tudíž i o svém osudu.

Jinak by asi zněla moje odpověď na otázku, zda se v posledních letech učitelé změnili.  Ano, změnili. S přílivem mladé krve jsou bojovnější, nebojí se říci svůj názor, postavit za něj, ozvat se proti bezpráví a nespravedlnosti. Zároveň se ale bojí tlaku ze strany rodičů a veřejnosti, protože jim tato společnost přisoudila roli těch, kteří hodně musí, ale málo mohou. Přibylo „papírování“ až na hranici únosnosti, každý učitel je pod drobnohledem rodičů i státních institucí, jen aby proboha nešlápl o centimetr vedle. A kromě toho se musí pořádně ohánět, aby jeho rodina měla aspoň jakýs takýs životní standard.

Školu a školství má na tapetě téměř každý, protože každý škole a školství rozumí. Do školy přece chodil každý. A tendence zevšeobecňovat má taky skoro každý.

Inkluze má za sebou téměř dva školní roky a ti, kdo si ji vyzkoušeli na vlastní kůži, jsou právě učitelé. S tím, co se podařilo, i s tím, co je podařené méně. Nemyslím si, že časté odmítání této podoby inkluze svědčí o tom, že čeští učitelé jsou rasisté. Jen si uvědomují, že všechno nepůjde tak hladce, jak to „tam nahoře“ naplánovali. Mám také otázku. Proč máme studijní obory jako speciální pedagogika, proč naše vysoké školy opouští každoročně odborníci na „jiné“ děti, které jsme my zařadili do běžných škol, kde je učí učitelé obyčejní, nanejvýš prolítnuvší nějakým rychlokurzem? Já osobně jsme pro inkluzi, ale způsob, jakým je prováděna u nás, nepovažuji za nejšťastnější. Nikdy jsem nebyla rasistka a nechci nikoho vylučovat ze společnosti druhých, ale ukazuje se, že včleňování dětí se zvláštními potřebami do běžné třídy probíhá často na úkor intaktní většiny.  

Učitelé jsou omezení, ano. Jsou totiž plně soustředění na svou práci, která obnáší nejen přípravu na výuku – aby byla dostatečně fundovaná, ale ne příliš náročná (– aby odpovídala přání rodičů), a zároveň vtipná, zábavná – samotnou výuku, potom následné vyplňování formulářů, statistik, konzultace s rodiči, doučování slabších žáků, vedení klubů a kroužků, a to vše za plat, který má mnohý vyučenec. Jak by pak nebyli omezení!! Musí se navíc vzdělávat ve svém oboru, absolvovat kurzy k RVP, ŠVP, k nové maturitě, připravovat žáky na celostátní (celoevropské, celosvětové…) testování, procházet kurzy a školeními k inkluzi, připravovat žáky na různé soutěže (za to jsou plusové body pro školu), řešit šikanu, žádosti, stížnosti a vysvětlovat rodičům, proč jejich děti dostávají domácí úkoly. To musí být přece omezenci a ignoranti!! Navíc prý nechtějí kariérní řád, protože by se museli dále vzdělávat (jako by to dosud nedělali). Já na konci své učitelské kariéry mám deseticentimetrovou složku diplomů a osvědčení o absolvování školení a kurzů, kopu certifikátů, přesto končím s platem, se kterým můj zeť (absolvent VŠCHT) začínal. Jsem prostě omezenec.

Veškeré toto handrkování a dohadování mi připadá směšné. Kdo jiný by měl  spolurozhodovat o osudu učitelů než sami učitelé?  To, že představují běžný vzorek populace, nevidím jako překážku, ale naopak. Policisté, hasiči, lékaři – ti snad nepředstavují běžný vzorek populace? Stačí se podívat do parlamentních lavic, kde najdeme také různé typy lidí. Ale to, že jsme různí, neznamená, že se nemůžeme dohodnout. (Jen si, pane bože, neberme příklad z těch parlamentních lavic!) Nehádejme se, ale jednejme o tom, co je pro nás – i pro děti – nejlepší.