"Učitelé na tapetě" po tisíci sto padesáté...

Máte dítě? Chodí do školy? Má nějakého učitele? Má ho rádo? Věříte mu vy? Proč začínám otázkami, na něž je odpověď téměř jednoznačná? Protože učitelé jsou už od doby národního obrození neustále na tapetě.

Každý chodil do školy, a proto každý rozumí jejich práci. Každý je hodnotí a většinou negativně. Buďme ale spravedliví. Každý z nás vzpomíná na školu – na něco v dobrém, na něco/někoho ve zlém. V životě to tak obvykle bývá. Já sama mám negativní vzpomínky na paní učitelku Krausovou z páté třídy, která v pracovním vyučování neskousla, že umím látat ponožky líp, než nás to učí ona. Stejně tak můj brácha s děsem očím vzpomínal na paní učitelku v kašičce, která se nesmířila s tím, že je levák jak poleno, a mlácením přes ruku a stáním na hanbě za používání levičky se ho snažila naučit slušnému chování. Ve skutečnosti to byla ale vynikající „kašičkářka“,  která uvedla do života stovky prvňáků a druháků. Neznamená to, že bychom oba dva na školu zanevřeli a taky to neznamenalo, že bych doma někdy slyšela něco jako – je to kráva, já jí to vytmavím. Naopak. Dokud můj brácha nezačal mít noční děsy a neujal se toho psycholog, maminka proti přeučování nic nenamítala, protože paní učitelce bezmezně věřila, že to s ním myslí dobře. Když dnes zavoláte rodiče do školy kvůli prkotině i závažnému prohřešku, často se vám stane, že rodič, aniž by vás vyslechl, předloží „svou“ pravdu, kterou má z jediného zdroje: od svého dítěte, kterému bezmezně věří.

Někde se něco zlomilo, či spíše polámalo. A kdo či co za to může?

Ve školství opravdu působí lidé, kteří rezignovali a chtějí pouze dožít – ale takové najdete třeba i v ordinacích praktických lékařů. Ale čím dál víc tam působí i lidé vzdělaní, s přehledem, kteří na sobě neustále pracují, jsou opravdovými osobnostmi, lidmi na svém místě. A takoví lidé přinesou domů po deseti letech práce ve školství kolem 15 tisíc čistého. Jistě, uklizečka řekne, že tolik nemá, že je to hodně. Ale vyučený tiskař má víc. Ale ani tiskař, ani uklizečka si nenosí práci domů, nemají zodpovědnost za děti. Nemusí držet „oblíbené“ dozory všude, kde se dá, neničí si oči nad sešity a nervy při rozčilování nad průšvihy svých žáků. A vrchol všeho je, že když tohle všechno zvládnou, tak cestou domů v tramvaji – učitelé, pokud nemají vedlejšák, jezdí zásadně tramvají - musejí vyslechnout storry o tom, jak je to nespravedlivé, že všem se bere, jen těm línejm učitelům, co maj ty prázdniny, ne.

Jsem v předdůchodovém věku, Plná elánu, energie, neustále v jednom kole, ale… Dlouhé roky ve školství se začínají podepisovat na mém zdraví. Oči, uši, hlasivky – diagnóza zní „profesionál ve školství“. Ne nadarmo vtipy říkají, že učitelka není povolání, ale diagnóza :-). Vím, každá profese má své, ale v těch rizikových mají za riziko příplatky. Přestože lékaři vědí, že učitelé si postupně oddělají hlasivky, oči a v současnosti bere za své i sluch, u některých i psychika, školství za rizikové považováno není.

Mám prosbu. Lidi, do školy jsme chodili všichni a všichni jsme měli oblíbené i neoblíbené učitele/ky. Většinou byli špatně placení, ale nezáviděli nám, svým žákům, dovolené tu i onde, když oni sami si to nemohli dovolit, chtěli-li svým dětem dopřát vše, co měly ostatní. Nezáviďme jim teď, že by se jich jako jediných nemělo týkat snižování platů. Ono kde nic není, ani čert nebere. A on v tom stejně nakonec bude nějaký háček…