Trocha slušnosti nezabije

Máme za sebou krásný víkend – tedy ne úplně celý, protože díky s. Václavovi máme jeden den navíc. Vydařilo se počasí, proto hodně Čechů vyrazilo do přírody – snad až na ty, kteří toužili po setkání s papežem.

Taky jsme vyrazili. Do Beskyd, na takovou maličkou túrku. Co byste chtěli od grupy, kde jeden právě dobral antibiotika, další ve skupině je těhotná a nejmladší má teprve čtyři a nejstarší čtrnáct (ale to je jezevčice, takže v přepočtu na lidský věk je to stařena).  Cesta krásně ubíhala, i do kopce se šlapalo nádherně – ideální počasí, ani teplo, ani zima. Jen lidí na můj vkus trochu moc – holt svátek.

Dorazili jsme na Bílý kříž s velkou chutí na dobrý oběd. V restauraci bylo sice dost plno, ale ne narváno. Trochu nás zarazilo, že si nás nikdo nevšímá. Pak jsem si všimla, že pivo a kofolu čepují tři a roznáší jeden, ten ještě občas mezi stoly bloudil, jako by zapomněl, kdo si co objednal. Když už potřetí šel kolem našeho stolu a nenamáhal se ani odnést špinavé nádobí po našich předchůdcích, trochu jsem začala pěnit. Požádala jsem sice slušně, ale poněkud hlasitěji, aby aspoň odnesl špinavé nádobí. Po chvíli se k tomu odhodlal, měl k tomu trochu komentář, po další chvíli přinesl jídelníček a přijal objednávku na nápoje s tím, že jídlo si máme objednat později. Uběhla půlhodinka, během které jsme se sice dočkali pití, ale ne kolegy. Za nějaký čas tedy přišel, my si objednali a přišlo to nejzajímavější. Přinesl první dvě jídla. Pustili jsme se do jídla za přihlížení hladového zbytku. Dojedli jsme, odnesli nám talíře a přinesli další dvě porce. Naše „těhula“ a junior měli smůlu, oni stále nic. Mladý zatím nenaříkal, našel si v hracím koutku kamarády a dočasně zapomněl na hlad, zato jeho mamina už hlady šilhala. Když dojedla druhá směna, přinesli porci mamině s tím, že dětské jídlo už bude. Nebylo, tak jsem znovu požádala číšníka. Mamina pomalu dojídala, my ostatní jsme už i dopili a konečně tu byla dětská porce se slovy, že „kolega mi to odnes. Však se nic neděje, vidíte, jak si hraje…“ Trochu mě to naštvalo, že žádná omluva, ale zatím jsme se všichni ovládali.

Požádala jsem číšníka o účet a už jsme ho neviděli. Doslova. Prostě už nepřišel. Volali jsme na druhého. Ten zjistil, že nemáme účtenku, tak odešel. Vnuk už dojídal, proto jeho maminka šla znovu za číšníkem, že chceme platit. Opáčil něco v tom smyslu, že se nepřetrhne, že byl pro sudy a nemá čas. V tu chvíli se plně projevila hormonální nerovnováha naší těhuly a ta na něj vyjela, že jestli si pro ty prachy ihned nepřijde, odcházíme bez placení.  Odsekl jí, ať na něho nekřičí, že to nemá zapotřebí apod. To neměl dělat, protože teprve pak  to slízl, neboť k dceři se přidal i otec. Větší část hospody přihlížela a dělala, že nic, jako by jim snad ani nevadilo, že na jídlo čekají hodinu, že nedostanou, co chtějí, že se personál neumí omluvit. Např. vedle u stolu pán dostal srnčí ragú s borůvkovými knedlíky. Jen s vysvětlením, že to omylem dali na jeho talíř, ale bez omluvy. Důchodci vedle sice štěbetali jak ptáčci, co že to je za poměry, ale nahlas si netroufli.

A závěr. Naštvaný manžel se rozhodl, že nedá spropitné, a čekal, až mu číšník vysází drobné. Ten mu vrátil opravdu drobné a ty hodil na stůl stylem kost psovi. Ovšem „zapomněl“ k tomu vrátit ještě druhou tisícovku, o což si naštvaný manžel velmi výrazně řekl. Odcházeli jsme jako největší vyvrhelové za pohoršeného pohledu mlčícího tupého davu. Jak jinak nazvat lidi, kteří si nechají (jak prohlásil manžel) sr... na hlavu. Nebudeme-li se bránit, nikdy nebudeme obslouženi tak, jak si zasloužíme. Když cizinci na návštěvě vidí něco takového, jsou pohoršení. A my stále mlčíme. Jak dlouho ještě?