Když mám v kurzech páťáky, kteří chtějí jít na osmileté gymnázium, divím se, kolik toho umí. Když učím deváťáky, je to naopak - kolik toho neumí.
Kam se to všechno ztrácí? Když čtu logy v geocachingu a dočtu se, "odloveno při čekání na Noví Rok" - otevírá se mi kudla v kapse. Mnohem horší ale je, když něco podobného - v podobě pravopisných, tvaroslovných i stylistických chyb - nacházím téměř denně v denním tisku.
V poslední době mě přímo irituje neschopnost používat přivlastňovací přídavná jména. Titulek Polákové i Výtiskové desky se povedly navozuje otázku: jaká je poláková deska? A jaká je ta výtisková?
Autor asi nikdy neslyšel, že přivlastňovací adjektivum musí stát za podstatným jménem, aby nedošlo k nepochopení. Ale napsat Desky Polákové a Výtiskové... by asi bylo nad jeho síly.
Vždycky jsem si myslela, že podobné problémy mají jen "Ostravaci", kteří - aby nebyli nařčení z krácení - běžně říkají i píší Petrušková ulice - místo přivlastňovacího Petruškova, neboť v prvním případě se jedná nářečně o ulici petrželovou.
Je to jen zapomínáním, že takto ničíme svou mateřštinu? Nebo je to jednoduše lenost se něčím takovým zabývat? Asi všechno dohromady. Ale čeština si to nezaslouží, mějme ji rádi. Budeme-li ji mít rádi doopravdy, pak budeme dbát nejen na její podobu psanou, ale i mluvenou. Pak se nebude stávat, že v rozhlase budou hosty představovat jako Františka Nováka a Julii Novotnou s důrazem na křestní jméno. Člověk pak instinktivně očekává, že jak Novákových, tak i Novotných tam přijde víc.
