Sůl byla i v pohádce nad zlato...

Žijeme v přesoleném světě. V práci přesolená polévka (k tomu nedosolená bramborová kaše, asi aby byla rovnováha),venku přesolené ulice.  Nějak nám v poslední době chybí míra - to ostatně můžeme pozorovat nejen při pohlednu na naše silnice, stačí si otevřít noviny.

Sůl a sůl...J. Indrová

Kdysi dávno, za minulého režimu se ulice také solily. (Musím ale přiznat, že ještě dávněji se jen pluhovaly, pokud pamatuji z dětství, a vedlejší chodníky nám ráno rodiče buď proházeli, nebo prošlapali, nebo jsme zůstali doma a nešli do školy.) Bylo to v době, kdy maminka musela hodně uvažovat, komu nové zimní boty koupí a kdo počká do příštího roku. A taky to znamenalo velké, ale opravdu velké shánění kozaček, které vám nejen budou, ale budou i vypadat a slušet. A tyhle vzácné boty dostávaly solí pěkně zabrat. Mazali jsme je indulonou, dennodenně smývali hnusnou břečku, která byla naprosto všude.

Pak se začali objevovat první ekologičtí aktivisté (nevím, možná se začalo jen šetřit) a solení se pomaličku zakazovalo. Začalo se sypat: pilinami, drtí, štěrkem, pískem - u nás v Ostravě struskou. Byla všude, snad i v posteli. Vzhledem k ostrosti jednotlivých kousků se vám tak zadřela do podrážky, že dostat ji odtamtud byl problém. Navíc zůstávala ležet na chodnících a nosili jste si na podrážkách domů. Jenže svět se mění a přišli nezaměstnaní. Nastupovali v barevných vestách, aby pokaždé, když roztál sníh, strusku zametli. Několikrát za zimu vyběhli do ulic a zametali, až se za nimi prášilo.

Pak přišel Mittal a prášil místo strusky on. I usoudil někdo moudrý, že sůl bude menší zlo. Na chodníky vyjely multikáry s nákladem soli a příslušní pracovníci začali sůl lopatou (!) rozhazovat na chodníky. V pořádných dávkách, preventivně, ještě ani nenapadl sníh a teploměr ukazoval pět nad nulou. Hlásili přece meteorologové, že na většině území v noci bude mrznout! Takto se - aspoň u nás v Ostravě - postupuje dodnes. Tedy pardon, vylepšením jsou multikáry, které na chodníky rozstřikují solanku.

Jste-li obyvatelem sídliště, musíte si v zimě přivstat, protože k nejbližší zastávce to máte nejrychleji po zadku - posolená břečka do rána zmrzla, na chodnících je ledové zrcadlo. Kolem desáté, když se oteplí, dorazí multikáry s nákladem špinavě šedých krystalů konečně i na okrajová sídliště, a přestože led již dávno roztál a na chodních je nevábná břečka, vesele posolí. Čím víc, tím líp, preventivně. Cestou z práce chodec přeskakuje hromádky soli - která, nepřijde-li prudký déšť - vydrží často i několik týdnů netknuta na stejném místě.

Což o to, boty dnes není problém koupit nové a hezké, nabídka speciálních krémů na obuv je široká, voda teče, dokonce i teplá, ale mapy na chodbách, ve výtazích, na podlahách obchodů jsou stejně nevábné, ba hnusné jako kdysi. A srdce se svírá, když vidím psy, jak poskakují po třech ve snaze šlapat do té pálivé břečky co nejméně. 

Už se těším, až se zase dočtu v plátku naší radnice, jak opět zimní kalamitu zvládla, jak chodníky byly po celou zimu perfektně ošetřené. K tomu pan starosta přihodí pár závratných čísel, kolik se toho pro blaho občanů za zimu spotřebovalo. Zapomene dodat, že nebýt našich daní, není spotřebovávat co. A že mnohdyby  bylo lepší jen tak chodníky propluhovat než prevetivně přesolit. Nejsem žádný zelený mozek, ale dokážu si představit, jak bude příroda našich měst vypadat za pár let. Zatímco v "teplých" krajinách odsolují přírodou zasolené pustiny, aby jim vdechli život, my si zasolujeme trávníky a jejich prostřednictím i spodní vodu a snažíme si takové nějaké slanisko či solisko vyrobit na městských sídlištích. Už teď kolem chodníků roste pás slanomilných rostlin, které obyčejnou nezdolnou trávu zcela vyhubily.

Celá země bojuje se sněhem. Lyžaři se radují, silničáři mají plno práce. Všechno je pod sněhem i tam, kde sníh padá jen zřídka. I když krajina pokrytá bílým sněhem vypadá obvykle idylicky, pohled to přesto pěkný není. Přestože teploměr ukazuje pár stupínků pod bodem mrazu, na chodnících stojí kaluže vody, které - spadne-li teplota ještě o kousíček níž - zamrznou a půjdem se klouzat. Neměli bychom si připomenout Maruščina slova, že sůl je nad zlato a trošku s ní začít šetřit? Za pár let se budeme zase - jak je to u nás běžné  - divit a přemýšlet, co s tím. Ale to už bude docela jiná otázka i odpověď...