Jsem třídní u kvinty. Je to banda půvabných slečen – svůj půvab objevily nedávno, tak jsou jím stále ještě fascinovány, neustále se činčají, chichotají a melou a melou…. Druhou část tvoří tlupa mladých mužů, plných nezvladatelné energie, sil, úžasného humoru a touhy vyniknout – ovšem prozatím ne na poli vědy a vědění…
Dostala jsem je prý za odměnu, za celoživotní pilnou práci na poli školství. Je to moje poslední třída a mám si je užít - a tak si je užívám.
Spíš bych řekla, že oni si vychutnávají mě. Když se s nimi potřebuji domluvit, mám někdy pocit, že mluvíme každý jiným jazykem. Například omluvenky. Školní řád říká, že absenci je třeba daným způsobem omluvit. Šestnáctiletý Rambo, který se mnou na lyžáku smlouval, že spát nepotřebuje, že bez problému zvládne nástrahy nabitého programu, i když bude až do rána sledovat na počítači erotický triller, na můj dotaz na patřičný dokument odvětí: matka asi zapomněla. Pivo, cigareta – to vše dělá chlapa chlapem, ale zodpovědnost za sebe samého? K čemu jsou tu ti rodiče! A rodiče vozí své děti denně do školy autem, doprovázejí je všude, kam to jde, vyřizují za ně, co zvládnou. No a když to nezvládnou, tak to holt počká.
Většinu hodin začínám připomenutím minulého učiva. Na otázku typu: Když řeknu jméno Francois Villon, co se ti vybaví? (Vidíte, že jsem nenáročná, stačí mi málo :-D) mi odpoví moji miláčkové: nic, nevím, popř. já jsem asi chyběl. Učím je už víc než půl roku, tuší, ba vědí, že se zeptám, ale odpovědi se dočkám málokdy. Úsměvy, vtípky, to lítá ze všech stran, ale potvrzení toho, že jsou v obraze, jen málokdy. Je přeci třeba nahlásit, že se bude zkoušet, psát test…, pak se to tedy, když není zbytí, naučíme. Ale jen tak! Proč?
Další oblíbenou větou mých miláčků je: Promiňte, nevím, na co jste se ptala. A proč, protože jim pusy jedou – jak říkala moje babička – jak šlejfírna. Klid ve třídě je utopií. Učitel má dvě možnost: buď zesilovat a zesilovat, až se stane člověkem, který není schopen mluvit normálně, neboť má neustále pocit, že ho není slyšet. A druhou možností je mluvit k prvním lavicím a ostatní ponechat osudu a hluku.
Občas také musejí žáci něco zpracovat. Jedna moje třída dostala jako ročníkovou práci zpracovat život a dílo Boženy Němcové – to bylo „únikové téma“ pro ty, kterým se nechce studovat hodně literatury. Pro těch pár náročnějších, kteří chtějí otevřít knížku a vědí, kde je knihovna, bylo k dispozici i těžší téma. Většina však problém vyřešila jednoduchým ctrl C – ctrl V – tedy doslovně zkopírovali oblíbenou Wikipedii či i-referáty. Jeden mládenec nevěděl jak na to, tak si půjčil pro inspiraci práci spolužačky a „inspiroval“ se jí tak mohutně, že zkopíroval i čestné prohlášení o tom, že práci zpracoval sám a veškeré zdroje uvedl v ženském rodě a hrdě se pod to podepsal.
Mám svou práci ráda, někdy se při ní královsky bavím, ale někdy mě berou všichni čerti. To když vidím, jak se někteří „studenti“ snaží životem proplout, aby to moc nebolelo. Srandičky a zábava ke škole patří, ale patří k ní hlavně práce, protože bez práce koláče opravdu nejsou a nebudou.
Mám takové oblíbené rčení. Studujte pilně, abych v důchodu neumřela hlady – protože to na mě budete muset vydělávat. A taky říkám, že největší odměnou každého učitele jsou žáci, kteří dojdou dál než on. Vím, že většina z té pubertální lenosti a liknavosti vyroste. Ale v poslední době přibývá těch, kteří se chlubí tím, že jsem neměla pravdu a že stejným způsobem studují i na vysoké škole.
