Sport jako výchovný prostředek

Můj malý vnuk začal vloni „hrát“ fotbal. Tedy coby šestiletý „dorostenec“ se stal členem jednoho pražského předměstského fotbalového klubu a posílil jeho předpřípravku.

Jaroslava Indrová

Je to dítě pohybově nadané – mrštné, obratné, hodně vydrží – určitě víc než je pro jeho dospělé okolí únosné. Sport byl tedy jasná volba. No a proč fotbal? Je to jakási rodinná tradice – není v ní ani první a určitě ani poslední čutálista. Konečně od něho byl tedy třikrát týdně na hodinku až dvě pokoj. Sice přibylo odvážení na trénink, přivážení z něho, ale co by milující rodiče pro své milované dítě (a přiznejme si to, bez možnosti vybití se pohybem otravné) neudělali. Také museli sáhnout poněkud hluboko do kapsy. Vedle měsíčního příspěvku v hodnotě několika stokorun bylo třeba celou zimu platit tréninkovou tělocvičnu, dresy, batoh, kopačky, startovné na letních i halových turnajích a za soustředění – mimochodem za pár dnů na soustředění zaplatili rodiče stejně jako já za relaxační víkend ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Ale opět – vše pro dítě.

Ke konci první sezóny přijel vnoučka navštívit dědeček, který se považuje za fotbalového experta  - i on má za sebou fotbalovou kariéru. Chtěl, aby mu dítě předvedlo, co se za rok naučilo, a proto šli na hřiště kopat. Děd přišel naprosto znechucen, že neumí nic nového. Totéž konstatoval i strýc, stále ještě aktivní fotbalista. Oba shodně potvrdili, že to není tím, že by byl absolutně bez talentu, ale že ho prostě nikdo nic nenaučil. Kopnout bez rozmyslu do balonu uměl i před tím. A pak tedy promluvili rodiče o praktikách, které v oddílu vládnou.

Když na turnajích trenéři stojí u „lajny“ a hustí do kluků, co a jak mají hrát, „náš“ trenér je v klidu a nevzrušuje se. Když mají soupeři taktickou poradu, trenér klukům řekne, ať poslouchají starší, že ti to umí (jsou starší o celý rok!). Když se ostatní trenéři snaží chlapce zabavit mezi zápasy, ten náš jde na párek. Po zápase a po tréninku mají hráči povinné sprchování, ale trenér si kluky nepohlídá – ve sprše se díky tomu rozmohla docela slušná šikana mladších staršími (osmiletí šikanují šesti- sedmileté! – berou jim sprchové gely, pouští jim na hlavu horkou či ledovou vodu, vyhazují je namydlené ze sprchy). Kluci mají přísně zakázáno nadávat, ale to platí, jen když je trenér přítomen, a to většinou není. A za pravdomluvnost se trestá. Jak? Když na jednom turnaji kluci bez dozoru lítali a posmívali se soupeřům, přišla si na ně jedna paní stěžovat. Trenér zahájil vyšetřování, kdo to byl, a přiznal se jediný – náš vnuk. A byl za to exemplárně potrestán – stopem do konce sezóny! Ti, co zatloukali, hráli vesele dál. Kdyby se náš mladý doma nepochlubil sám, ani by to možná rodiče nevěděli, neboť pozvání na zápasy dostávali v mailech stále. Ani nikdo z ostatních rodičů o rozhodnutí trenéra nic nevěděl, tak se mu to skvěle podařilo utajit. Opravdu exemplární trest, aby si ostatní dali pozor! A co si z něho odnese potrestaný mladý fotbalista? Lži, klidně i nadávej, nesmíš se ale dát chytit, a hlavně se k ničemu nepřiznávej, jinak máš utrum. V takovém oddíle není něco v pořádku, někde je chyba. Určitě ale není v dětech, ty totiž dělají jen to, co jim dovolíme.

Můj syn před lety přešel všemi stupni fotbalové výchovy Baníku. I tam byla spousta věcí, které se mi nelíbily, ale vždy jsme se je snažili společně řešit a většinou jsme se s trenéry dohodli – hlavně v dětském věku, později už do hry vstupovalo příliš mnoho neovlivnitelných faktorů. I dnes předpokládám, že svěřím-li své opravdu malé dítě do péče nějakého trenéra, doufám, že to bude zapálený nadšenec, kterému na jeho svěřencích záleží. Neočekávám, že mi z něho vychová lidskou zrůdu, která se naučí šikanovat, podvádět, ale ne základy fotbalu. On i ten největší talent potřebuje být pěstován a rozvíjen. Určitě není cestou ale dávat za poslední místo diplom a odměnu, aby chlapci nebyli smutní a fotbal je nepřestal bavit

Nejsem bláznivá babička, která si přeje mít z vnuka nového Messiho či Backhama, z minulých dob vím, kolik odříkání vrcholový sport pro celou rodinu znamená, ale chtěla bych, aby měl kluk vyžití, které ho bude bavit, ale při kterém získá i potřebné morálně volní vlastnosti, které se mu v budoucím životě budou hodit. Že se naučí cílevědomosti, poctivost, že bude mít z pohybu a soupeření RADOST. Chci toho moc?

P. S. Nepátrejte, o který oddíl se jedná, možná je takových víc. A možná to není ani v oddíle, ale jen v jednotlivých trenérech. I oni jsou jen lidi a zřejmě ne vždy na správném místě.