Senioři na konci fronty

Za to, co tu dnes napíšu, budu asi kamenována, ale... Protože jsem sama v seniorském věku - tzv. mladší senior těsně pod sedmdesát - mám na to právo.

Když jsem poprvé uslyšela větu: Nález odpovídá věku, bylo mi smutno. Měla jsem pár let po padesátce a cítila jsem se skvěle. Pak to začalo přibývat: Ve vašem věku to je zbytečné - odstraňování viditelných křečových žil. To se ve vašem věku nevyplatí - vyndávání titanového drátu z operované ruky. A tak bych mohla pokračovat. Prostě překročíte-li pomyslnou hranici, stanete se seniorem a  - ač zároveň dostanete nálepku rizikové skupiny - spousty věcí je pro vás škoda: drahé léky na rakovinu, na roztroušenou sklerózu a podobné choroby. Jsou drahé, je jich nedostatek a mladí je potřebují víc. Oni to ještě společnosti vrátí - vy, v momentě, kdy přestanete platit, už ne. Nevymýšlím si, mám to ze svého okolí.

Proč si tedy domovy pro seniory stěžují? Vždy byly na okraji zájmu - není nic jednoduššího než nacpat dědka s bábou léky a u/odložit je na lůžko v domově. Tam se o ně sestry postarají - nebo taky ne, protože jsme jen lidi a každý jsme nějaký. Sestry v sociální sféře byly vždycky nedoceněné, vždy jich bylo málo a peněz na provoz taky nikdy nepřebývalo. A že teď se na ně nedostaly roušky a dezinfekce? Nic nového pod sluncem.

Zní to hnusně, ale je to realita. Žijeme ve společnosti, která adoruje mládí. Za vrchol úcty ke stáří se považuje, když vás pustí sednout v tramvaji - o to zrovna moc nestojím. Prostě pláčeme na špatném hrobě.

Před dvěma lety mi zemřela maminka. Byla celý život zdravá, neměla vysoký tlak, nic. Pak - kolem osmdesátky se dostala do těžké stresové situace, na kterou tělo zareagovalo - náhle zvýšený tlak a cukr. Nikdo nepátral po příčině, hned jí nasadili léky a inzulínové injekce. Kromě toho, že denně polykala hrst léků, nechala pokaždé v lékárně spoustu peněz. Podle mě jediné, na co opravdu stonala, byly bolavé nohy, což ji - zvyklou být celý život v pohybu - nesmírně trápilo. To jediné všichni lékaři odmítali léčit. Ortoped jí řekl, ať zhubne a cvičí a ať je vůbec ráda, že chodí - žádná rehabilitace, bazén, pomoc s cvičením - to nemá v tomhle věku smysl. Nechci sahat - obzvlášť za této situace - lékařům do svědomí, ale tak to u nás VĚTŠINOU chodí. Stojíme na konci fronty. Tak se přestaňme hádat, kdo za nakažené domovy pro seniory může. My všichni. Při pandemii jsme si vzpomněli, že máme prababičky a pradědečky a používáme je teď hlavně pro politický boj. Pokud nám o ně opravdu jde, dělejme, co jsme schopní - pomáhejme jim, starejme se o ně. Ale taky počítejme s tím - jak řekl pan doktor Pirk - že mnozí z nich zemřou, že je neuchráníme. Mělo by to být jak v letadle - nejdřív matky a pak teprve dítě, protože bez matky umřou oba. Takže fronta, jak si ji představuji já: zdravotníci, hasiči, sociální služby, pracující, děti a poslední senioři. Beru to jako fakt a jsem s tím srozuměna. Já, sama seniorka.