Se čtyřicítkou na krku

Je čtyřicet stáří? Nebo mládí? Záleží na úhlu pohledu, ale přece jen. Za poslední roky se hranice stáří dost posunula. Své o tom vědí hlavně „čekatelé na penzi“.

Tisk nás krmí články o tom, kdo oné magické hranice právě dosáhl (například věčný mladík Jaromír Jágr) či komu klepe na dveře - třeba Sabině Laurinové. Redaktorky ženských časopisů řeší, jestli si po čtyřicítce může žena dovolit minisukni, jestli je už pozdě na krémy proti vráskám, jestli už mít děti, či ještě dělat kariéru, jestli je čtyřicetiletý chlap „mladší“ než čtyřicátnice pohlaví ženského…
Z pozice o generaci starší se mi chce říct: Však ony vás ty blbý starosti přejdou. Ale pak si uvědomím, že naše generace se cítila stará ve třicet. Ve čtyřiceti jsme nabrali druhý dech – bylo to pár let po sametu a vrhli jsme se do práce. Jenže právě v té době startovala generace dnešních čtyřicátníků (Husákových dětí) a přinesla s sebou kult mládí. Azbuka je sice většinou minula, zato uměli obstojně anglicky a byli znalí světa. Nebáli se experimentovat, vrhali se do všeho po hlavě a imponovali tím všem kolem sebe. A tak nějak tu naši generaci z mnoha pozic vystrkali; mnozí dnešní důchodci museli kvůli nim odejít předčasně do penze, protože jejich místa obsadili mladší a schopnější. Heslo dne bylo: Mládí vpřed, staří do starého železa. A teď najednou oni mladí dospěli k magické hranici a mají strach, že na ně dojde taky.
Po čtyřicítce se zpomaluje metabolismus. Tělo už tolik nevydrží. Je třeba více spát… To vše je pravda. Uvědomují si, jak dávali celou dobu naší generaci zabrat? Jak my jsme se snažili s nimi držet krok? Aerobic, kalanetika, zumba, lyžování v Alpách, jachtařství, létání na paraglidech; s tím vším jsme se setkali až ve čtyřiceti (do té doby jsme tak akorát cvičili spartakiádu a jezdili lyžovat do Krkonoš) a snažili jsme se stačit vše, co mladí rafani, jen aby nás nevyšoupli, jen abychom neukázali slabost, které by mohli využít.
Situace se mezitím uklidnila, zaměstnavatelé pochopili, že na pracoviště patří mladí i starší, jen naši mladí mezitím „zestárli“ a dostali strach, že skončí na smetišti dějin, že nastoupí noví „rafani“, šikovnější, s výdrží, kterou oni pomalu ztrácejí. Jo, tak to na světě chodí.
Přeju všem čtyřicetiletým hodně zdraví, pevné nervy a onu výdrž. Mají toho před sebou ještě hodně – důchod mají v nedohlednu a děti – pokud nějaké mají – příliš malé na to, aby se bez nich obešly. Naší jedinou výhodou bylo, že my jsme ve čtyřiceti už měli děti relativně velké a mohli jsme se více věnovat sami sobě. Zato těch vnoučat se spousta z nás pořád nějak nemůže dočkat. Možná ona magická čtyřicítka a tikající biologické hodiny udělají aspoň zde své.