První lyžák

Na lyžích jsem jezdila zhruba od čtyř let. Nejdřív jsem dostala tzv. patičkáče, pak dřevěné lyže s „pérákovým“ vázáním.

Špička boty byla upnuta napevno řemínkem a pata volná; teprve kolem 13. roku jsem dostala „moderní“ dřevěné lyže s kovovými hranami a kandahárem – tam už byla pata pevně připnutá k lyži, ale dala se v případě potřeby uvolnit.  Je třeba dodat, že délku lyží nám určovala natažená ruka – „kam dosáhneš“ -  a délku hůlek naše podpaždí. Takže při výšce 155 cm jsem měla lyže tak o dvacet centimetrů delší. S těmihle parádními lyžemi jsem absolvovala svůj první lyžařský výcvik.

Naše škola vlastnila chatu v Krkonoších kousek pod Klínovou boudou, jezdili jsme na ni i na školu v přírodě. Stála pěkně ve svahu, ovšem po nějakém vleku ani památky. Kdo chtěl jet dolů, musel nejdřív pěkně po svých vystoupat nahoru. A tak to šlo celý den.

Stravování nám zajišťoval vždy někdo z rodičů – v tomto případě „ukecali“ moji absolutně nesportovní maminku. Znamenalo to pro ni dojet na lyžích zhruba 4 km od lanovky na Pláni až na chatu. Nikdy předtím ani potom lyže na noze neměla. Vyzkoušela si to dva dny před odjezdem před domem na rovince a věřila, že to „dá“. Už nikdy jsem neviděla tak zoufalého lyžaře, jako byla ona. Na každém sebemenším kopečku se doslova válela, takže nakonec  jí náš tělocvikář nesl batoh a my děti jsme byly pověřeny pomáhat jí ze země a oprašovat ji od sněhu. Pamatuji, že cestou zpět šla za námi pěšky a raději se bořila hluboko do sněhu, než by ta čertova prkýnka znovu obula.

Na chatě byla jen studená voda – přímo z pramene, který neustále tekl, protože běda, kdyby zamrzl. Tu jsme pili, ale v ní jsme se také ráno a večer myli. Br, tak ledovou vodu už dnes nenajdete. Také jsme se střídali v kuchyni. Služba pomáhala zatápět, hlídala oheň – vařilo se na klasickém sporáku, udržovala horkou vodu na kamnech, škrábala brambory. U nádobí se nás střídalo víc, nikdo nebrblal, všichni pomáhali. I když v kuchyni často zůstávali hlavně ti, co neuměli lyžovat a nebo se lehce zranili. Jedním z nich byl i Vlastík, který měl značnou nadváhu, sport mu nešel, zato rád vařil. Kluci mu říkali Pašíku. Maminka si myslela, že je asi Pavlík a že je to milá zdrobnělina, tak ji ještě trochu zjemnila a říkala mu Pašíčku. Moc jim to dohromady pasovalo, proto se chudák Vlastík předposlední den lyžáku osmělil a požádal ji, jestli by mu mohla přestat nadávat a mohla mu říkat Vlastíku. Na tenhle trapas maminka vzpomínala ještě dlouho.

K vrcholným zážitkům našeho lyžáku – vedle slalomových závodů – patřil celodenní výlet na Luční boudu. Pan učitel Václavík byl tvrďák, tak ho nějaké sněžení po ránu nerozhodilo a hnal nás před sebou na těch dlouhatánských sjezdovkách s uvolněnou patkou na Luční a zpět. Počasí bylo, že by psa nevyhnal (na Luční nás přemlouvali, ať tam radši zůstaneme přes noc), ale my nejenže jsme všichni přežili, ale nikdo se neztratil, nebrečel, neonemocněl. A to jsme byli oblečení podobně jako Hanč a Vrbata na onen slavný závod, kde oba zahynuli. Žádné merino, softšel a flís, ale flanelová košile, pletený svetr a šponovky. Jo a košilka! Vzpomínám, že maminky a babičky považovaly za hlavní prevenci umrznutí v zimě košilku – u chlapců tílko. Dodnes na to všechno, když se potkáme, s nostalgií vzpomínáme.

Na „Klínovce“ jsem pak byla na lyžáku ještě jednou, s gymplem, opět jsme tam zažili spoustu legrace, ale to už byl vyšší level. Už jsme měli s sebou mnozí i běžky, spolužačka, která se přistěhovala z Prahy, dokonce i přezkáče a všichni povinně bezpečnostní špičku. Dokonce jsme si troufli dojet na běžkách až do Vrchlabí, s batohy na zádech a sjezdovkami pod paží. Jak říkám, legrace spousta.

V obou případech jsme byli celá třída, nikdo se neulil, nikdo si nestěžoval, žádní rodiče neudělali scénu, všechno proběhlo v pohodě. Všichni přežili studený odchov na chatě, ledovou vodu z pramene, služby v kuchyni a pomoc při nákupech. A co je hlavní: dodnes na to vzpomínáme. V dobrém!