Proč se bojíme zasáhnout?

Tak jsem zase po delší době byla na kulturní akci, jíž se účastnili nejen naši gymnazisté, ale i nejmenovaná odborná škola. Promítal se film Pina, který měl být poctou německé tanečnici a choreografce Pině Bauschové.

Tedy být měl, ale podle reakcí některých studentů – nebyli mezi nimi zcela evidentně mladší než sedmnáctiletí – to vypadalo spíš, že přišli na hodně dobrou komedii. Pravdou je, že Pina Bauschová byla choreografkou neortodoxní, její choreografie byly neotřelé, zvláštní – například výrazový tanec na hlíně či ve vodě, prudké trhané pohyby tanečníků, plné emocí a napětí. Ale hurónský smích, který tyto scény budily u části studentů – naší budoucí inteligence, mě vyváděly z míry. Naši gymnazisté jsou naučeni, že když se na podobné akci z různého důvodu „nudí“ (ne každému se líbí vše, ne každý vše pochopí a vstřebá), jsou tolerantní a nekazí zábavu ostatním. K tomu je vedeme a v případě, že nejsou schopni jistá pravidla slušnosti akceptovat, klidně je napomeneme, při nejhorším vyvedeme. Ale kolegyně z oné školy se „zašily“ do koutku a po celou dobu promítání z něho nevylezly. Nevím, zda jen chtěly mít svůj klid, nebo se studentů (chovali se opravdu „nenuceně“) bály, ale bylo to hrozné. Od dob, kdy jsem kdysi dávno působila na učilišti, jsem hroznější „kulturní“ zážitek neměla.

Všichni víme, že mládež se za poslední roky změnila. Má sebevědomí, nebere si servítky, zná dobře svá práva, nerada se podřizuje autoritám. Ano, ale vše přece má své hranice. Zlo, které nikdo nezastaví, se bude rozlézat stále dál a dál. Mladíci řvoucí v kině, kterým nikdo nic neřekne -  několik set diváků si nechá kazit svůj zážitek několika desítkami řvounů – příště přitvrdí. S jídlem roste chuť. Posilněni alkoholem budou řvát v tramvaji, možná dostanou chuť i na činy razantnější. Troufne si jim pak někdo něco říct?

Den před tím jsem jela tramvají a stála jsem hned u dveří. Do tramvaje přistoupil mladší Rom, počkal, až se zavřou dveře, a pak zařval. Tak, až všem ztuhla v žilách krev. Spokojeně se rozhlédl. Nikdo se nezmohl ani na pípnutí. Rom chvíli postával u dveří a pak si šel sednout. Ten, vedle něhož seděl, vypadal ochromený strachem.  Po pár zastávkách muž vystoupil, ale ještě se po osazenstvu vítězoslavně rozhlédl. Když se za ním zavřely dveře, celá tramvaj viditelně ožila. Venku se právě dálo to, co před pár minutami v tramvaji: muž kráčel po refýži a příšerně řval. Už ale ne jednou, ale několikrát po sobě, nač troškařit, když s tím měl v tramvaji úspěch…

Jsou mezi námi lidé různí, naučili jsme se být tolerantní, což je dobře. Ale zlo, násilí, ubližování slabším, obtěžování, to vše bychom tolerovat neměli. Dnes se nezastaneme my někoho, příště v tom budeme sami my.  A přitom třeba by žádné příště být vůbec nemuselo, kdyby někdo měl odvahu včas zasáhnout.