Problémy doby

„Centrální banka poprvé přiznala, že země míří do recese. Půjčky a hypotéky zlevní, ale získat je bude obtížnější. České firmy letos vyrobí ještě méně zboží, než se čekalo. Propouštění bude častější a lidé omezí útraty více, než byli ještě nedávno ochotni připustit.“ Tolik tisk a co my na to?

V posledních letech jsme si zvykli na to, že můžeme mít pomalu všechno. Když ne za hotové, určitě na výhodnou půjčku či na leesing. Zaměstnanost byla vysoká, problémy sousedního Německa byly daleko. Pak začaly přicházet „rány“ v podobě placení u lékaře a v lékárně, nucené dovolené, zkracování pracovní doby – samozřejmě tím i snižování platů a poslední kapkou je propouštění z krachujících či neprosperujících podniků. Už to všechno není daleko, ale začalo se nás to dotýkat přímo a začalo nás to všechno setsakrametsky bolet.

Nejhůř vše doléhá na ty, kteří podlehli mámení mít vše hned, bez čekání. Teď mají na krku několik půjček a nad hlavou hrozbu propouštění. Co bude, až dojde i na ně?  Já to vidím ze strany školy, která dělá pro své studenty všechno možné – návštěvy kina či divadla, zájezdy, jazykové kurzy, ale pro některé začíná být všechno toto luxusem, který je nutné si odříci. Slibované zvyšování platů (např. konkrétně ve školství) se nekoná, šetří se, kde se dá. Bude to stačit? Podle odhadu centrální banky letos naše ekonomika oslabí o 0,3 procenta a její oživení není možné čekat dříve než v dalším roce. Ale přijde? A jaké bude?

Nejnovější počinem, který má vést ke zvyšování výroby a tudíž zaměstnanosti, je debata o vracení daní živnostníkům. Miroslav Kalousek ale např. tvrdí, že krize pro něj není důvodem ke zvýhodňování jedněch daňových poplatníků na úkor druhých. Sněmovna v prvním čtení podpořila návrh na přesun jedné miliardy korun z příjmů Pozemkového fondu na dorovnání části přímých plateb zemědělcům. Loňský přebytek hospodaření, téměř 70 miliard korun, má pomoci překonat  schodek, který je očekáván v letošním roce. A znovu vyvstává otázka: pomůže to? Už teď jsou úřady práce plné nešťastníků středního a vyššího věku, kteří o práci nezavadí a děsí se toho, že vážněji onemocní a budou muset jít do nemocnice. A ti si tam ve frontě na práci přečtou článek v Mf Dnes o tom, jak  manažerské platy rostou a jak si manažeři letos enormně polepší. Co si potom mají oni chudáci stojící ve frontě na úřadě práce myslet o slibech, kterých se jim dostává? Někdo řekne, že se měli učit, být vzdělaní a určitě by na tom byli lépe. Ale už teď se dostáváme do situace, kdy všichni chtějí mít maturitu, která tím přestává být něčím výjimečným, tedy něčím, co ostatní nenabídnou a mě automaticky ve frontě na práci posune před ně. Naopak. Dokonce ani všechny vysokoškolské obory nejsou zárukou uplatnění na trhu práce.

Přicházejí prostě horší časy a musíme se s nimi poprat. Pracovat na sobě, chránit si své zdraví, vzdělávat se, naučit se jednat a chovat se pěkně k druhým. Pak možná budeme potřební a použitelní. A především musíme myslet na zadní kolečka, protože stát není dojná kráva, která se dá podojit vždy, když někdo dostane žízeň. Pořád jsou ještě lidé, kteří vyšlou své děti „do světa“ bez jediné koruny – třeba na stavebním spoření, kteří mají strach z penze, protože budou odkázáni jen na ni – nemají penzijní připojištění. A právě recese (nebo krize, nazývejme to, jak chceme) nám dokazuje, jací jsme bloudi, když si myslíme, že tohle všechno za nás vyřeší někdo jiný.