Přechylovat, či nepřechylovat, to je to, oč tu běží...

Hamletovská otázka už dlouho rozděluje společnost, ačkoliv prozatím více jak polovina dotazovaných je prý pro tradiční přechylování. 

Feministky mají pravdu v tom, že přijetím přechýleného tvaru příjmení se žena ne/dobrovolně přihlásila k tomu, že patří k manželovi. Děti získaly příjmení po otci - syn jako pokračovatel rodu stejné jako otec, dcera stejné jako matka. Specifikem se stala délka poslední samohlásky, která sdělovala, že žena není manželovým majetkem, ale stala se součástí jeho rodiny. Pokud s tím některá dáma měla problém, mohla si ponechat příjmení své, popř. mít ve jméně obě. 

V dnešní době, kdy sňatkem nekončí zdaleka všechny vztahy, řešit problém přechýleného příjmení po svatbě vypadá při nejmenším komicky. Nechcete mít přechýlené příjmení svého manžela, zůstaňte tím, kým jste se narodila. A jestli vám dokonce vadí i přechýlený tvar tatínkova příjmení, dejte se vyšetřit. Čeština jako jazyk flektivní - tedy ten, co skloňuje a časuje, tedy slova ohýbá - si s přechýleným příjmení poradí lépe než s oním nepřechýleným. Základem syntaktického vztahu mezi podmětem a přísudkem je shoda. Jak vám zní, že "Smetana hlásila zprávy"? A jak "Lucie Bílý nazpívala píseň."? A jdeme dál. "Hejna skončila na pátém místě, zatímco Špoták obsadila místo deváté."  Nezní to česky? Ne, protože to jde proti samotným zásadám češtiny. 

Opravdu si myslím, že Anna Karenina či Madeleine Albright je snesitelné, i když i tady mohou nastat syntaktické problémy podobného typu, jako je uvedeno výše. Z toho se dá vždy nějak vybruslit, jedná se o cizinku. Ale u českých příjmení působí nepřechylování směšně a mnohdy je zavádějící. A nejsměšněji působí spojování mužského a ženského příjmení v jeden tvar. Alena Novák Horáková, Pavla Kámen Kovářová, Magdaléna Černý Bílá". 

Nikdy jsem neměla problém s tím, že jsem se narodila jako Ceeová, ale už snachy mého bratra zřejmě problém pociťují, protože zatímco jedna je také Ceeová, druhá si prosadila nepřechýlený tvar Cee. 

Jako němčinářka jsem absolvovala několik stáží v Německu. Němci s mým přechýleným příjmením neměli nikdy sebemenší problém, stejně jako my nemáme problém s příjmeními islandskými, kde ženy automaticky získávají koncovku - dotir (Sigurdotir) - zatímco muži - son (bratr bude Sigurson) Pokud vím, najdete zde i příjmení původu cizího, kterým ani dotir, ani son nepřipojují, ale ani se nesnaží přípony zrušit. 

Co na to říct. Holky, neblbněte. To, že nejsme dávno majetek prodaný manželovi, přece dokazujeme tím, jaké jsme, jak vystupujeme, co jsme dokázaly, a ne tím, že si prosadíme příjmení, jako má on! A parlamentu bych vzkázala, ať se neplete do kompetencí Ústavu pro jazyk český AV. Ten by jim měl dát "rozhřešení", co je jazykově správné. Nový zákon nepotřebujeme. Měl by stačit zdravý rozum.