Pozdrav nic nestojí. Nebo snad ano?

Nějak se z našeho života vytratila základní slušnost. Neumíme poprosit, poděkovat, dokonce i pozdrav považujeme za něco, co se distribuuje za odměnu.

Čím dál častěji se setkávám třeba s tím, že žáci a studenti zdraví jen proto, aby neměli problémy s učiteli. Jak to vypadá? Uvedu jeden příklad za všechny. Ráno přijdu na zastávku, kde již stojí žák školy, kde učím a kam on chodí už čtvrtým rokem. Dokonce v ní "bydlíme" na stejném patře, můj kabinet a jeho třídu dělí jen pár metrů. Hoch po mně hodí očkem a baví se s maminkou dál, jako by se nechumelilo. Přijede autobus, oba nastoupíme  - věšinou se snažím nastupovat jinými dveřmi. Deset minut jedeme spolu, ale každý sám (jak se zpívá v jedné písničce), opět na stejné zastávce vystoupíme, opět každý jinými dveřmi. Já jdu doprava, on doleva, ale stejně se nakonec sejdeme na chodbě školy, kde mě konečně mladý muž - je-li někdo přítomen (alibi je důležité) - pozdraví. Není sám. Spousta mladých považuje pozdrav za něco, co se přiděluje za odměnu. Štveš mě, nezdravím. Bohužel ve škole se zdravit musí (některé školní řády předepisují nezvedníkům dokonce jakým pozdravem), tak někteří zase naopak zdraví jak Švejci třeba i desetkrát denně.

Další nezdvořáci mezi námi zase používají při postupu dopravním prostředkěm lokty, kabelu, vše, co se naskytne. A při tom by stačilo polohlasné: "Dovolíte, promiňte, s dovolením." On totiž nikdo oči na zádech nemá, a tudíž ani netuší, že se pan XY touží procpat ke dveřím. Na cyklostezkách či chodnících jsem často blízka infarktu, když se těsně kolem mě prosmykne kolo, o jehož přítomnosti jsem neměla ani tušení. Často si říkám, chválabohu, že mě nenapadlo zrovna v onen moment udělat úkrok směrem, kudy se prohnal němý cyklista, nebo si zrovna přehazovat tašku z jedné ruky do druhé či zavazovat botu. Nevím, kdo by dopadl hůř, ale s nějvětší pravděpodobností bychom si to odskákali oba. Opět stačilo - pokud cyklista nevlastní zvonek - houknout kouzelné slůvko.

Když byla moje dcera malá, neměla ráda souseda, který je jednou vyhnal z trávnku pod svým oknem, protože prý moc křičeli. Řekla, že už ho nikdy nepozdraví. Snažila jsem se jí vysvětlit, že když ho nebude zdravit, klesne na jeho úroveň, zatímco bude-li ho zdravit, i když on jí neodpoví, bude lepší než on, bude si moci říct, žena má slušné vychování. Totéž bych doporučila všem. Pozdrav nic nestojí, ale dáváme jím najevo svůj postoj k světu. Ne nenávistný, ale přátelský, vstřícný. A když k němu přidáme i úsměv, bude - i když volby nedopadly zrovna nejlépe - na světě aspoň trochu veseleji.

Pěkný večer.