Povodně a zdravý rozum

Minulý týden jsme byli v Praze.  Při pohledu z okna se nám nechtělo věřit zprávám, které začaly přicházet z našeho „moravského“  domova. Ale již cesta zpět je potvrdila. 40 km před Brnem začal liják, který nejen že nepřestal  až do Ostravy, ale ani následující dny.

Při pohledu na fotografie a reportáže se mi v následujících dnech svíralo srdce. Bylo mi líto nešťastných a zoufalých lidí. Představovala jsem si, že bych byla na jejich místě. Ale pak jsem řekla, že na jejich místě bych asi nebyla... Takové Troubky. Jméno obce bylo při Velkých povodních skloňováno ve všech pádech, fotky jeho nešťastných obyvatel oblétly doslova svět.  Uplynulo něco přes deset let a je to tu znovu. Sotva dostavěné a dovybavené domy jsou opět kompletně pod vodou. A nyní slyšíme i to, že je nikdo nepojistil, protože jsou nepojistitelné. A přesto se opět pořádají sbírky, premiér i ostatní politici se předhánějí ve slibování pomoci. Jediný racionálně myslící politik Václav Klaus prohlásil, že je to zbytečné. Ne vždy s ním souhlasím, ale tentokrát jsem s ním zajedno. Pozor, nejsem ani lakomec, ani necita. Svou první „pomocnou“  esemesku jsem poslala, když voda ještě zdaleka nezačala opadat. Ale nechce se mi vrážet své ani státní peníze do věcí, které nemají smysl. A tady se už podruhé (vlastně už potřetí) ukázalo, že obnovovat Troubky smysl nemá. Lidé tam trpí depresemi, bojí se každého většího deště, sotva si něco pořídí, voda je o to připraví. Na co máme příslušné orgány, když povolí stavět v zátopové oblasti! Je to totéž jako tzv. revitalizace sídlišť. K opravě panelového domu musíte mít schválené stavební povolení. Přestože velkoplošná okna jsou v plastové variantě nepohodlná, a dokonce i problémová, jsou domy, kde jim stavební úřad okna dělená nepovolil, ale vedlejšímu vchodu ano. Klidně povolí v jednom řadovém domě jeden vchod na zeleno, druhý bude jasně fialový a třetí třeba oranžový, přičemž každý využije zcela jiné geometrické obrazce. A výsledek? Papoušek kakadu by se nemusel stydět.

Přemýšlím, k čemu jsou tedy patřičné instituce a úřady. Podle jakých pravidel povolují a zakazují. Podle barvy očí? Nebo snad existují jiná kritéria? Že bychom opravdu byli stále zemí s téměř nejvyšší mírou korupce?  Nebo jsou úředníci tak laxní a nezajímá je nic jiného než papír a vlastní nálada?

Voda v postižených oblastech začíná opadat, lidé se pomalu vracejí domů. Domů? Je to domov - místo, kde nemohu klidně spát bez obav o střechu nad hlavou, o život svůj i svých dětí? Nebylo by lepší domov změnit? Já vím, je to těžké, lidé jsou zvyklí, mnozí zde mají své kořeny, své mrtvé na hřbitovech… Ve světě je zvykem se stěhovat, to my, Češi, tak zarytě lpíme na domově. Znám spoustu lidí, kteří na svůj domov celý život nadávají, ale nikdy ho nezmění.

Myslím, že stát by lidem z nejpostiženějších oblastí nejlépe pomohl, kdyby jim pomohl najít nové domovy – třeba tím, že by od nich „neobyvatelná“ místa vykoupil, aby jim dal možnost začít jinde. Ráda pak pošlu další esemsky a k pomoci se připojím, ale obnovovat Troubky – byť s jich obyvateli hluboce soucítím – se mi nechce.