Pejskaři a ti "normální" - to jsou dvě kategorie lidí, jež spolu válčí snad ode dávna. Jedni si z druhých dělají legraci, leckdy ale dojde i na spílání a inzultace. Ale proč, když při troše tolerance spolu obě skupiny mohou žít v míru. Já jsem sice také pejskař, ale když tak někdy své kolegy s jejich mazlíčky pozoruji, docela se při jejich pozorování bavím.
Tak třeba jeden pán středního věku ze sousedství, který vlastní malého bílého maltézáčka. Každý den třikrát denně, tak jak se má, vyrazí se psem na procházku. Vezme ho pěkně do náručí, volným krokem se prochází kolem domu a pejsek proštěkává všechny kolem z bezpečí pánovy náruče. V době chladů strčí pán pejska pěkně pod kabát, aby mu nenastydl.
Starého pána, který bydlí o dva bloky dále, potkávám vždy ráno. Kráčí pomalým vážným krokem, pokuřuje ranní cigaretku a kolem něho pobíhá malý jack russel teriér. Vymete absolutně všechny rohy, kouty, označkuje všechny stromy, keře, popelnice... Ani jednoho nevyvede naprosto nic z míry, oba si svou ranní procházku absolutně užívají.
To malá šedivá fenečka neurčité rasy z našeho domu má do klidu daleko. Jen uvidí psa - tedy spíš "psí ženskou", začne sebou škubat, štěká jak pominutá a ztrácí i poslední zbytky ovládání. Zatímco panička ji jen přitáhne a zůstane v klidu, je-li s ní páníček, je z toho na pokraji infaktu.
Pak tu máme pána, jenž vlastní dva šarpeje, které vodí vždy společně. Vybíhá ven jen tak nalehko, aby si koupil noviny či cigarety a obě vodítka jen tak ležérně přehodí přes větev vzrostlé lipky stojící na kraji trávníku, což pro pejsky není žádná překážka. Už i já osobně jsem prchala před děsivě vyhlížejícím sentinelem, který se na mě valil a já netušila, chce-li si hrát, nebo mě běží sežrat. Pán se na vás vždy jen podívá, na výtky nereaguje a z jeho pohledu se ná vyčíst leccos.
Naproti v nízké "hokejce" bydlí mladá dvojice, která vlastní buldočka. Znáte to, takový ten tlustý funící váleček. Pěkně ho vynesou z domu, přenesou po silnici, donesou na trávníček, kde spolu pěkně postojí na jednou místě, dokud pejsek nevykoná, co je třeba, a pak ho zase donesou domů. Někdy pejsek dokonce doje až ke dveřím domu, tj. minimálně dvacet metrů! sám. Nutno dodat, že po něm páníčkové vždycky vzorně uklidí.
To soused z přízemí si potrpí na knírače. Měl jich už několik. Nejenže po nich neuklízí, ale jeho procházky jsou naprosto sterotypní. Vyjdou ven jeděmi dveřmi, obejdou náš dům (věžák) a druhými dveřmi se vracejí zpět (chudák zvíře a lenoch pán).
Říká se, že pes a jeho pán jsou si tím podobnější, čím déle spolu žijí. Paní z věžáku za rohem je toho důkazem Má malého černého pudlíka. Takové nervní, nejisté, bojácné a zároveň rozmazlené, ale milé zvířátko. Jeho panička působí stejně mile, sympaticky, ale stejně nervně jako on. A mladý muž, který chodí venčit ufuněného buldoka mi výrazem v tváři připomíná svého psa, i když je proti němu mnohem subtilnější.
Paní s dalmatinem nemám rádá. Vyráží poměrně brzy ráno - potkáváme se, když já spěchám na autobus. Vodítko má kolem krku, jde sice svižným krokem, ale vypadá, jako kdyby s oním psem neměla nic společného. Pes s radostí navštěvuje pískoviště, očurává rohy domů, hromádky zanechává, kde se mu zlíbí, a paní hází nevšímáka.
Na našem malém sídlišti je takových figurek spousta, možná se stejným zájmem někdo pozoruje mě, když - je-li pěkně - sedím na okraji bývalého pískoviště, opravuji nějaké písemky a házím naší jezevčici balónek, který ona neúnavně aportuje. V posledních dvou letech už ne s takouvou razancí a výdrží, protože psí roky běží rychleji než ty naše. Děsím se okamžiku, kdy rituály, které jsme si spolu za ta dlouhá léta vybudovaly, budu muset zapomenout, protože ona už nebude. Budu jen pozorovat své podobně "střelené" kolegy a usmívat se nad jejich úchylkami? Stanu se "normálním" člověkem a na pejskaře začnu nevražit? Určitě ne. Kdo prožil alespoň část života s jakýmkoliv psem, bude pro ostatní mít už vždycky pochopení. Mějte ho prosím taky.
