Patříme mezi rozvojové země?

Jste gramotní? Určitě si řeknete, co je to za blbou otázku. Ale výzkumy v poslední době stále dokazují většímu a většímu počtu lidí, že ona otázka není tak hloupá, jak se zdá. Nestačí se naučit číst, ale také textu správně rozumět. A zde je onen zakopaný pes.

Česká republika se zařadila ve schopnosti porozumět psanému textu kamsi mezi rozvojové země. A to je průšvih. My, země Komenského, Čapka, dvou nositelů Nobelovy ceny kdesi na chvostu? I rozhodlo se ministerstvo školství, že učitelé – ostatně většina z nich dostala oproti státním zaměstnancům přidáno – to spasí. Budou děti učit číst. Nejen češtináři, ale i zeměpisáři, ba dokonce tělocvikáři. Ono porozumět fotbalovým pravidlům opravdu není žádná legrace, ale jestli právě toto spasí čtenářskou gramotnost českého národa, je diskutabilní.

Pravdou je, že české školství stále stojí na krásně vedených sešitech. Vzpomínáte jako já na pololetí, kdy jsme se snažili na svých sešitech vylepšit, co se dalo, protože přicházelo zúčtování? Tedy známkování úpravy – což mohlo vychýlit jazýček vah spravedlnosti klidně od očekávané jedničky k dvojce či trojce. Mně to vždycky strašně štvalo, protože barevné podtrhávání a ilustrování sešitů mi přišlo jako ztráta času. A což teprve linkování okrajů – na to zase byla specialistou generace mých dětí. Vzpomínám, že v září vždy linkovala celá rodina – ono těch sešitů se sešlo najednou i deset. A k čemu to vše dnes, když dnešní trh s učebnicemi se předhání, která učebnice je hezčí, lepší, zábavnější? Možná právě proto i dražší a tím mnohdy i nedostupnější. Nedovedu si jinak vysvětlit, proč rodiče stále omlouvají neschopnost svých dětí tím, že na základní škole jim stačilo naučit se to, co měli v sešitě, a často i na střední vyžadují totéž. Ono je to jednoduché učit se z výcucu, hesel a zapsaných pravidel. Ale vytáhnout si to nejdůležitější z textu sám – to už vyžaduje onu funkční – či čtenářskou gramotnost.

Ale stejně si myslím, že naučit dítě opravdu číst – ne skládat písmenka ve slova – musí rodiče.  Žádná škola nemůže jejich roli nahradit. Ať je to v tolik diskutované výchově k rodičovství či ke čtenářství. Když jsem byla předškolák, čítávali mi rodiče. V mladším školním věku jsem četla já jim – ne 10 x pět řádků v čítance, dej rodičům podepsat, ale pěkně opravdovou knížku s velikými písmeny na pokračování. A věřila jsem upřímně, že se nemohou pokračování Honzíkovy cesty či Odvážné školačky dočkat. Stejně tak jsem to praktikovala já. Ani já, ani moje děti nemají s psaným textem problém, i když je i mě ta první knížka bolela – jako všechno, co se člověk musí naučit. Ale stali se z nás čtenáři. A s tím i ti, kterým nevadilo učit se z učebnice a ne si okopírovat (vlastně tehdy to bylo ještě opsat) spolužákův sešit. I když v době nemoci pravidelně učitelky přesto posílaly hodné spolužáky se sešity k opsání.

Pořád něco řešíme. Pořád přemýšlíme, kdo je vinen. Různé instituce si problémy přehazují jako horký brambor. Ale tady zapomínáme na rodinu. Škola by měla být až na druhém místě. Rodina je to hlavní. Kdyby se učitelka na hlavu postavila a ušima se při tom odrážela (moje oblíbené rčení), tak to nepomůže, když rodina bude její snahu sabotovat. Největším vzorem vždycky budou rodiče. Proč by dítě mělo číst, když rodiče nečtou, nebo maximálně Blesk. Proč by mělo poslouchat učitele, když rodiče o nich mluví nepěkně. Ministerstvo pak může vydat desítky návodů, co mají učitelé dělat, a bude to k ničemu. Budeme národem, kde většina lidí složí nějakou maturitu, ale nebude si umět vypočítat procenta splátkového kalendáře své půjčky, přečíst si návod na sestavení skříně, nastudovat si návod k použití přístrojů nezbytných k záchraně života. Dokud většina národa bude číst Blesk a dívat se pravidelně jen na Novu, může ministerstvo školství vymýšlet, co chce. Vidíme to na romských dětech. Kdyby se všechny instituce přetrhli, dokud se nezapojí rodiče, je jejich snaha marná.

Proto než zase zapnete Novu a zasednete k nějakému hororu či trileru, sedněte se chvilku s dětmi a požádejte je, aby vám něco přečetly, nebo aspoň souvisle vyprávěly. A dělejte, že vás to enormě zajímá, že bez toho nemůžete být. Z vašich děti vyrostou vzdělaní lidé, nebo aspoň takoví, kteří se ve složitém světě neztratí. A bude to vaší zásluhou, ne zásluhou ministerstva školství. Ale vaší zásluhou to může být i opačně....