Černý vzduch tu dýcháme, potom z něho kýcháme. Plíce jako kuřáci, nohy se nám potácí, dechem potom plýtváme.
Slova Nohavicovy písničky se mi vybavila, když jsem četla limerick, který napsal jeden můj žák na téma Tak si tu žijem. Jak příznačné. Podívám se z okna a obrázek, který se mým očím naskýtá, je velmi fádní, typicky podzimní, typicky ostravský. Mlhavo, obloha se málem dotýká země, kapičky vody na větvích, autech, na všem. Máte-li odvahu otevřít okno, ucítíte typickou podzimní vůni – spíš smrad: nedefinovatelnou směsici tlejícího listí, kouře z topení, smogu z aut a čehosi, co pojmenovat nejde. Říkám tomu vůně Ostravy. Kdysi mi to páchlo, časem jsem si zvykla a podle oné zvláštní vůně poznávám, když se blížíme autem domů.
Ostravané denně sledují předpověď počasí, hlavně maminky malých dětí. Ty zodpovědnější podle ní řídí denní režim rodiny. Ve dny, kdy je inverze, mlha, nefouká vítr, je větší výskyt smogu a O3, nevycházejí s dětmi ven. Ty větší do školy musí, zato jsou už zvyklé a nestonají tak často. Že s ovzduším v Ostravě není všechno v pořádku, ale vědí i ty nejmenší.
Nedávno Arcelor Mittal slavnostně uvedl do provozu nové odprašovací zařízení. Ze všech sdělovacích prostředků jsme masírování prohlášeními, jak to bude odteď v Ostravě skvělé, jak už teď dýcháme čistý vzduch a co teprve zítra, pozítří! A co to stálo! Celou miliardu!
Nevím, ale když položíme na misky vah zdraví naše a našich dětí (těch hlavně, protože mají před sebou ještě – doufám – dlouhý život) a na druhou stranu onu miliardu, pořád se to vyplatí. Onkologie v ostravské fakultní nemocnici je snad nejlépe vybavené oddělení. Nedostatkem pacientů rozhodně netrpí, spíš nedostatkem personálu, protože to, co tam vidí, rozhodně chuti do života nedodá. Žít trvale v Ostravě znamená zkrátit si už předem život. Ale nemůžeme se přece všichni vystěhovat do Beskyd, nebo alespoň za město (mimochodem směrem k Polsku nedoporučuji, protože Poláci mají ještě měkčí normy než my a větry foukají často od nich k nám, takže si nevyberete…), někdo přece ve městě zůstat musí! Ostrava se sice pomaličku vylidňuje, znám spoustu mladých, kteří by se sem vrátit už nechtěli (i moje dcera utekla), ale znám i spoustu takových, kteří zde přese všechno žijí rádi. I já k nim patřím.
Za roky, co zde žiji, se sice hodně změnilo k lepšímu. Zmizel černý mour, který ležel na všem, neucítíte pronikavý pach z koksoven a z chemičky, přibylo zeleně, dokonce se o ni povětšinu času i příslušní pracovníci starají, ale mnohonásobně se zvýšila prašnost. Ta, o niž stále jde. Teprve když si pořídíte plovoucí podlahu či parkety, uvidíte, kolik prachu s vámi ve vašem bytě neustále je. Nebo na filtru čističky vzduchu – téměř nezbytného vybavení rodin s dětmi.
Nastoupily chladné dny, inverze, mlhy. Doufám, že jediným řešením nebude „bezplatná smogová jízda městskou dopravou“. Zbytečné, stejně jako cedulky na autobusech MHD. Možná, že by ale mohly vypadat takto: Pozor smog! Nasaďte si roušky! Nebezpečí ohrožení zdraví a života! Ostrava!!!
