Opravdu pomáhají a slouží?

Dnešní tisk se opět věnuje doktoru Bartákovi a jeho avantýrám. Kromě toho, že prý si najímal za asistentky tzv. „horizontální pracovnice“, které měly ve smlouvě, že mu budou poskytovat „osobní služby“ dvakrát týdně a v cizině jednou denně (jeho vlastní slova), mě zaujal postoj policie. Začala vyšetřovat až po 22 dnech!

Pan doktor je na dovolené, slečna si léčí nervy a policie „shromažďuje důkazy“. Fascinující je třeba to, že instituce si oznámení předávaly jako horký brambor, v době internetu a datových schránek trestní oznámení přeposílaly poštou. A samotné vyšetřování zahájila policie po týdnu „několikahodinovým výslechem“ ne obviněného, ale strany poškozené! Nepřipadá vám to jako v Absurdistánu?

Stále slyšíme, jak je policie úspěšná tu a tamhle, ale v úplně obyčejných věcech velmi často selhává. Ze své zkušenosti vím, že vrcholem snahy běžného policisty je sepsání protokolu. Dá mu to hodně práce a většinou u toho skončí. Ukradnou-li vám kolo (mně ukradli už dvě), dětský kočárek, vykradou garáž či rozbijí auto (ano, mám to z vlastní zkušenosti), můžete očekávat po uplynutí patřičné doby, že „pachatele se nepodařilo vypátrat, obraťte se na pojišťovnu“. Když jsem upozornila na známého exhibicionistu pohybujícího se v okolí základní školy, kde právě končilo vyučování, dopadla jsem jako slečna Lucie – dlouze mě vyslýchali a mladík, jehož obvyklou zábavou bylo obnažování se před ženami a dívkami, mezitím poděsil pár holčiček, ukojil své choutky a odkráčel. Jistě mu v té chvíli bylo líp než mě – já jsem se cítila, jak bych něco provedla já, ne on.

Můžeme si být jisti, že budeme-li volat o pomoc, pomoci se nám dostane? Nebo to bude jako kdysi za socialismu, kdy jednu známou obtěžoval v nočních hodinách opilec a ona zaregistrovala přijíždějící auto VB. Vyběhla na silnici a snažila se je zastavit. A oni ji objeli velkým obloukem. Tak nějak mi připadá vyšetřování „lékaře-tyrana“. Slečny asistentky jsou před celou zemí rozebírány zprava doleva, označovány jím všelijak, jen ne pěkně, pan doktor se domáhá pomoci na nejvyšších instancích. Pokouší se kontaktovat lidi na nejvyšších místech, dokonce se snaží vyhledat i jednu ze svých obětí a policie nic. Vyšetřování se prý „rozjíždí“. To Dominique Strauss-Kahn v tuto dobu byl dávno „za katrem“, aby nemohl nikoho ovlivňovat, než se zjistí co a jak. Naší policii k jeho zajištění nestačí ani to, že pan doktor měl za podobné přečiny s policií oplétačky již dřív.

Když připomenu z nedávné doby Simonu Monyovou, která údajně volala na policii, ale žádný záznam se nenašel, z čehož se usoudilo, že nevolala (spíš volala, ale nějaký bohorovný tatík, který měl službu, jí řekl, ať je ráda, že je ráda, a ať manžela neprovokuje, že si určitě přes hubu zasloužila), nebo několik případů z dřívější doby, kdy se lidé necítili bezpečně, ale policie nemohla nic dělat, „dokud k něčemu nedojde“. Když pak došlo, byla to konečná – zavraždění si už stěžovat nepřišli. Prý situace týraných žen se zlepšuje, policie konečně bere oznámení o domácím násilí vážně a je schopná v mnoha případech i ženu ochránit. Jenže kolik manželek museli před tím jejich manželé zmrzačit, ke kolika zbytečným tragédiím došlo. Kolik obtěžovaných žen se nedovolalo pomoci, kolik se o to ani nepokoušelo, protože věděly, že jim nikdo nepomůže.

Myslím, že konečně nadešel čas heslo POMÁHAT A CHRÁNIT uvést v život a ne ho mít jako krásné logo na autě či uniformě. Chci se cítit celý den stejně bezpečně, jako ráno na křižovatce před školou, přes kterou chodím každé ráno do práce, když tam hlídá usměvavá městská strážnice.