Nemám nic proti lékařům, přeji jim jen to nejlepší, včetně dobrého finančního ohodnocení, ale s jejich dnes už silně nátlakovou akcí souhlasit nemohu. A to přesto, že jim vděčím – jako téměř každý z nás – za své zdraví a troufám si říci i za život, když na mě sahala zubatá s kosou.
Manželka známého se připravuje k porodu svého druhého dítěte. Bojí se, protože jednou už potratila, takže oznámení, že nemocnice, kde měla rodit, porodnici zavírá a ona si má najít jinou v okolí svého bydliště (ale kterou, když většina jich je na tom podobně?) jí klidu nedodá. V podobné situaci se ocitlo a denně ocitá velké množství lidí. Někdy lze jejich hospitaci odložit, jindy se však mohou octnout v přímém ohrožení života.
Já vím, že se o Češích vykládá, že se dovedou přizpůsobit téměř všemu, že jsou jak ovce a neradi stávkují – třeba oproti Francouzům, ale aby právě lékaři ukazovali národu, jak takový tvrdý nátlak vypadá?!? Hypokratova přísaha jim ukládá pomoci a pomáhat stále. Mnozí to dělají bez ohledu na to, že jsou finančně podhodnoceni – mimochodem, kdo v bývalém postsocialistickém bloku proti Západu podhodnocen není??? I naši politikové a top manažéři, kteří si žijí nad poměry celého národa, jsou. Nebo si snad myslíte, že např. oněch dvacet a něco tisíc pro mladé učitele po zvýšení platů ve školství je moc? Spočítejte si, že do čtyřiadvaceti studovali a tahali rodičům z kapes peníze. Sem tam si sice přivydělali na cestování a poznávání světa, ale nyní by měli založit rodinu, tj. koupit byt, splácet ho, vybavit ho a případně uživit ženu na mateřské. Nemají-li bohaté rodiče či prarodiče – fata morgana. Znám spoustu mladých učitelů, kteří skončí nakonec na pěkných pár let opět ve svém dětském pokojíku s mladším bratrem v bytě rodičů, což je opravdu potupné.
Stejně jako učitelé ani lékaři nemají závratný nástupní plat, ale přece jen mají kam stoupat. Můj plat „nad hrobem“ – tedy v posledním stádiu učitelské praxe – zůstává hluboko pod lékařským. A to se musíme stejně jako oni celý život vzdělávat. Nezachraňujeme sice lidské životy, ale bez dobrých učitelů dobrých lékařů nebude...
Když stávkují učitelé, většina rodičů jim klne, protože co s dětmi? Musí si vzít dovolenou, děti s sebou do práce. Zatím nejdelší učitelská stávka trvala 2 dny. Hromadnou výpověď učitelé také nepodali. Komu se práce ve školství nelíbí a nestačí mu peníze, jde prostě jinam – má-li na to. Třeba na stavbu do USA, nebo do turistického ruchu, mnozí se dají na podnikání. Lékaři měli a mají tuto možnost stále. Znám jich dost, kteří odjeli už dříve pracovat do Německa – na rok, na dva, aby „zaplácli“ hypotéku, vydělali dítěti na studia, a pak se vrátili domů. Ono žít bez rodiny, v cizím prostředí, pravidelně dojíždět – to není zase tak skvělý život. A vytrhnout rodinu z kořenů, to se také každému nechce. Ale nikdo jim nebrání, mohli to udělat už dávno, ale ne jako „hurá akci“ na truc všem.
Tak jako je učitel a učitel, je také lékař a lékař. Ti líní, kteří se nepředřou, asi přínosem pro Němce nebudou a dlouho se tam neohřejí. A ti pracovití, skvělí, ti stejně většinou neodcházejí – práce je baví, mají rádi své pacienty, dělají přesčasy, nekoukají na hodinky – popř. už jsou dávno na renomovaných klinikách v cizině.
A když už říkám, že lékařům lepší platy přeji, přemýšlím, kde na ně vzít. Mnohdy si za své platy mohou oni sami. Stále ještě plýtvají – předepisují více, než je třeba, zvou na kontrolu častěji, než je třeba – opět ne všichni. Také moloch, jako je fakultní nemocnice, často vede k plýtvání. Na jedné straně vám tam na špičkově vybaveném pracovišti zachrání život, ale na druhé straně si vás s banálním onemocněním posílají z patra do patra, od dveří k dveřím (a v každých těch dveřích chtějí 30 Kč), když by možná stačilo překontrolovat zápisy v počítači příslušného oddělení.
Stejně jako je nemocné naše školství a žádný ministr ho zatím neuzdravil, stůně i naše zdravotnictví. A ukřičený odborář (mimochodem pan doktor Engel na mě působí jako trhovec, ne jako lékař, který by měl mít nějaké vystupování) to za tři měsíce nenapraví. Ani ministr, který je zahnaný do kouta, kde se nemůže pohnout ani sem, ani tam.
Tak jsme se tedy stali rukojmími. V době, kdy dennodenně posloucháme z rozhlasu, jak epidemie chřipky pokračuje, prasečí nevyjímaje. Myslíte, že nás v tom doktoři nechají? Nebo se v nich hne svědomí? Uvidíme za měsíc. Teď jen: „Bože, ať se mi nic nestane a nemusím do nemocnice!“
