Nejsou kroky jako kroky

Ostrava má problém s nájezdy na kontejnery s tříděným papírem. Tolik úryvek z regionálního tisku. Podle něj se strážníci i policisté snaží nekalou činnost překazit, neboť město – tedy OZO – přichází o peníze, zatímco „živlové“ si díky zvýšeným výkupním cenám ve sběrnách naopak přijdou na své.

Což o to, je okurková sezóna, tak o čem pořád psát. Ale mě text zaujal hned z několika důvodů. Ve snaze zvýšit opět výkup tříděného sběrového papíru organizuje OZO různé soutěže – třeba o nejlepší školu, nejlepšího sběrače: Nasbírej hodně papíru a získej počítač/ výlet… pro svou třídu. Na nejmenší děti na základkách to ještě působí, ale ti větší to „mají na háku“. Tak nějak jsme si všichni zvykli na podivné figurky hrabající se v kontejnerech a nehodláme jim konkurovat. Dokonce i oni zainteresovaní strážníci to většinou berou jako fakt. Já sama jsem viděla auto městské policie zastavit u vozíku pilných sběračů nikoliv proto, aby jim za jejich počínání aspoň vyčinili, ale aby počkali, až se bandě špinavých opilců podaří náklad, který se jim vysypal na silnici, zase posbírat. Ta banda špinavých opilců není myšleno jako nadávka, ale konstatování holého faktu. Špinaví byli až běda, páchli tak, že jsem se jim radši zdaleka vyhnula, a tekutiny doplňovali červeným v dvoulitrové petce. Nedivím se vymydleným strážníkům, že se jim s nimi nechtělo zahazovat.

Podobně se jim nechce zahazovat i s ostatními „sběrači“ všeho možného (nevím, jak kde, ale na sídlištích vyhrabávají z kontejneru kovy, zbytky jídla – doufám, že pro psy a ne pro sebe, staré oblečení), kteří nelibě páchnou a je jim naprosto jedno, jaká spoušť po nich zůstává. Mnozí z nich také poblíž nocují, a to, co vyhrabali z kontejnerů, jim poslouží k tomuto účelu. Zbytky ponechají na místě a putují o dům dál.

Myslím, že tento problém je všeobecně známý – všichni známe situaci, kdy tramvaj plná platících cestující se postupně vyprazdňuje „díky“ jedinému neplatiči, který páchne tak, že ostatní raději vystoupí… Jindy je možné situaci označit slovy slavné dvojice Šimek-Grossmann: ona osoba sedí sama v přeplněném voze. Vadí mi na tom hlavně ono velkohubé tvrzení, že příslušné orgány konají patřičné kroky. Já je vidím nejčastěji kráčet po chodníku zabrané do hovoru (občas i na cyklostezce) tak, že by vedle nich mohli střílet, a oni by si toho nevšimli. Nebo v autě, pěkně se zavřenými okénky, aby k nim nedolehl hluk okolního světa. To potom neudělají ani krok, natož patřičný.

Ale co, je léto, v tramvajích jsou otevřená okna, sběrači mají plné ruce práce (v létě se hraboší líp) a s vozíkem či kočárkem do MHD nelezou, zato putují často prostředkem silnice, tedy spíš si to šněrují…. Horší to bude, až se ochladí. To bude zima nejen jim – opět vtrhnou do tramvají – ale i orgánům, a ty  své kroky městem kvůli zimě ještě zrychlí a neuvidí už vůbec nic.

P. S. Omlouvám se všem orgánům, kteří takoví nejsou. Ale já, člověk sídlištní, mám štěstí na ony výše popsané.