Nedostatečná z mravů

Můj manžel byl na sklonku  minulého století požádán, aby sepsal příručku slušného chování. Díky tomu jsme oba v oblasti etikety nastudovali kde co, i dnešní "arbiter mravů" Ladislav Špaček by z nás měl radost.

Příručku dodnes najdete v knihovnách, možná i v knihovničkách, mezitím mnohem obsáhleji zasáhl do výchovy výše jmenovaný pan Špaček, ale nezdá se, že by to národ český nějak významně poznamenalo. Mám pocit, že nejen že si pleteme společenskou etiketu a etiketu na pivních flaškách, ale ani prakticky na tom nejsme jako národ nejlépe. A to nechci mluvit o tak speciálních věcech jako je používání různých typů příborů při recepci na Pražském hradě.

Vždycky jsme měla za to, že ruku nabízí významnější osoba méně významné, starší mladší. Obrázek minulých dnů, kdy se viditelně mladší pirátský předseda Bartoš řítí vstříc s předem napřaženou rukou k viditelně staršímu Kalouskovi, levou rukou ho žoviálně uchopí za předloktí a pravou mu začne radostně třepat, mě vyvedl z omylu. Už to neplatí? Nebo pan předseda neví, nechce vědět, či si připadá tak důležitý? Podobně dnes reaguje většina mladých, hlavně mužů. Pojišťovák, který nám přišel pojistit dům, student, který se přišel představit před nástupem na praxi. 

Aktivita těchto mladých mužů mizí, když se před nimi objeví dveře. Buď se do nich nacpou jako první a pustí vám je na hlavu, nebo vám je otevřou tak, že je od sebe mohutně odrazí a vám zbývá jen pěkně rychle proběhnout, jinak vám zavírající se dveře uštědří mohutnou facku. Že by měl muž projít a dveře ženě za sebou podržet, asi neví. Nebo dbá o pohyb svého ženského protějšku. S lítacími a s dveřmi typu "Brano zavírá samo" to je vůbec potíž. Málokdo se při průchodu ohlédne sebe a dveře přidrží. 

Další kapitolou je pozdrav. Učili mě, že mladší zdraví staršího, méně významný významnějšího, dále je třeba pozdravit v obchodě, na úřadě, ve škole. Nic z toho zřejmě už neplatí. Zdraví se nanejvýš ve výtahu - většinou, u pokladny v marketu se prodavačky mohou upozdravovat, snad jedině na úřadě pozdraví každý, protože ví, že úředník je "pán".

Zdravení učitelů je také přežitkem. Je třeba pozdravit jen toho, kdo mě učí, mohl by se mi pomstít, tak ho pozdravím pokaždé, když ho potkám. Ale jen na půdě školy. Ostatní zaměstnance školy zdravit netřeba. Třeba uklizečku nebo kuchařku, stejně jako učitele, který v naší třídě neučí, a tudíž na mě nemůže. Když přicházejí rodiče - mladší o jednu generaci - na třídní schůzky, taky nezdraví. Oni jsou přece klienti a učitel je zaměstnanec najímaný na práci, musí tedy pozdravit on. Přímo k smíchu (nebo k pláči) je situace, kdy se na zastávce autobusu potkám se studentem gymnázia, nastoupíme do stejného autobusu, kterým dva metry od sebe jedeme deset minut, vystoupíme z něho stejnými dveřmi, jdeme kousek od sebe dalších deset minut ke škole, a teprve když projdeme vstupními dveřmi, student pozdraví. 

Když před lety moje tehdy pubertální dcera zarytě odmítala pozdravit protivného souseda, protože "debily ona nezdraví", vzpomněla jsem si na svou maminku, která vždycky říkala. "Pozdrav nic nestojí. Slušného potěší a nad hloupým nezdvořákem budeš mít navrch." Souhlasím. Naši politici nám sice nejdou příkladem, ale přesto si myslím, že bychom se k sobě měli chovat pěkně - zdravit se, podržet si dveře, ženy by potěšilo, kdyby jim muži pomohli do kabátu, vzali těžkou tašku, podali jim na schodech ruku či rámě. Možná že by se předešlo tomu, abychom ne sebe na ulici řvali, tykali si při tom, možná bychom se naučili být na sebe hodní. Možná...