Našli jsme si terč

Nechci se vracet do doby Zapadlých vlastenců, kdy učitel byl pan někdo, ale kampaň, která se proti nim momentálně rozpoutala, není spravedlivá. Jednou už jsem zde napsala: Každý Čech chodil do školy - není divu, od dob Marie-Terezie je docházka do ní povinná - proto může zasvěceně kritizovat. Bohužel většinou nekonstruktivně, jde jen o to přidat se ke kritice a přisadit si.

Povolání - opravdu ne zaměstnání - učitele je nelehké. Učitelé mají sice úvazky něco málo přes 20 hodin týdně, ale  v které profesi lítá zaměstnanec jak hadr na holi bez možnosti zajít si na záchod, protože se to nedá stihnout? Leda v pásové výrobě. Ale k ní nepotřebujete vysokou školu. V které profesi vám dennodenně národ radí, jak byste to měli dělat lépe? V které profesi se dozvíte, že jste váženým člověkem, ale kdekdo si na vás otevře ústa? Stačí, abyste zpochybnili omluvenku, kterou napíše matka svému dítěti, když stoprocentně víte, že nebylo tam, kde být mělo? Neznám lékaře, který aby stihl odvézt vlastní dítě do kroužku, vezme si šití slepáku domů. Učitel/ka tahá tašky s prací na doma velmi často. V které profesi se neustále reformuje, takže nebohý zaměstnanec po večerech vytváří struktury, poklady, dostudovává nová pravidla a předpisy s tušením, že za rok bude vše možná jinak?

Národ český vidí prázdniny a "zmršené" maturity. I ubozí hodnotitelé maturitních písemek si pěkně mákli, aby teď slyšeli, že jsou k ničemu, že všechno odflákli. Představme si, že by se "zbabělý" český učitel překonal a šprajcl se, že písemky - ať z matiky, angličtiny, či češtiny opravovat nebude. Dnešní absolventi by neodmaturovali... Zbabělý český pedagog sklapne kufry a jde pracovat. Někdo dobře, jiný špatně, tak jak je to ostatně všude. Ale pracuje. Děti za nic nemohou, vše musí běžet... Běžného českého pedagoga sice na fakultě nenaučili, jak má učit, ale on to svým entuziasmem nějak zmákne. Má svou práci totiž rád a nedělá ji pro prachy - jinak by dávno vzdal. Někteří časem vyhoří, ale mnozí plápolají celý život, dávají do toho vše, co v sobě najdou. O to víc je pak bolí kritika, že vše je špatně. Učitele se většinou nikdo nezeptá, jestli je nadšený, že má dělat nové ŠVP (tedy něco jako osnovy). Že musí vytvořit desítky maturitních textů, učit každý rok podle nových/ inovovaných učebnic. Po večerech nejen opravovat, ale "sebevzdělávat se" bez šance na finanční zhodnocení.

A pak instituce, kterou nejvyšší místa v zemi pro danou funkci potvrdila, zpacká maturity, a ti, kteří se na nich nejvíc nadřeli, jsou největší blbci v celé zemi. Pes by od nich kůrku nevzal. A novináři - teď budu naprosto konkrétní - v Mf Dnes - bažící po senzaci si do nich kopnou, aniž by byli v obraze. Do mě si kopnul pan Chuchma, aniž by se i jen namáhal podívat se, jak se opravdu jmenuji.  Přitom jeho argumenty byly - tak jak v poslední době je u nás zvykem - pouze polopravdami vytrženými z kontextu.

Snažila jsem se s MF Dnes domluvit, aby moji reakci otiskli, nestála jsem jim  za odpověď, proto ji připojuji zde. Prosím všechny, již mě nazvou starou strukturou, aby si to odpustili, bylo to zde již vícekrát. Názor na mě můžete mít různý, ale je zprostředkovaný tímto textem, nikoliv mou prací a jejími výsledky. Celý život pracuji naplno - bývám označována jako workoholik - a s nejlepším svědomím. Určitě to vždy nebylo bez chyb, ale (slovy Bible) -  Kdož jsi bez viny, hoď po ní kamenem. Mým největším uznáním je, když i slabší žáci dobře projdou závěrečnou zkouškou a najdou uplatnění v životě - ten je totiž mnohem důležitější než škola. A za něj neseme odpovědnost nejen my, učitelé, ale i rodiče, společnost.

Sama jsem, když mé děti navštěvovaly školu, zažila učitele dobré i špatné. Ale prosím, neházejte všechny do jednoho pytle. Hon na čarodějnice nikomu nic dobrého nepřinesl.

Toto je moje odpověď panu Chuchmovi

Tak jsem se stala slavnou, aniž bych o to stála. Měla jsem trochu jiný názor než většina a byla jsem za to utlučena vším, co kritikům přišlo pod ruku. Mnozí – jako pan Chuchma – mi ani na jméno nemohou přijít, proto mi je pro jistotu zkomollili. Ráda bych se tedy ozvala ještě jednou.

Nikdy jsem netvrdila, že v CERMATu je vše bez poskvrnky – ani do něho jako řadový hodnotitel vidět nemohu. Jen jsem hájila čest svou a mně podobných.  Pan Chuchma mě ohodnotil čtyřkou, ale já bych mu dala nedostatečnou. Kritizuje mě a ani se nepodívá, jak se doopravdy jmenuji – to považuji za hodně neprofesionální. Obrácenou pyramidu samozřejmě znám – učím jí své malé žurnalisty v kroužku. Náš časopis Ga-Ma-Ja je poměrně úspěšný. Já sama také nejsem v publikování nováček, vedle svého blogu jsem jeden čas poměrně pravidelně publikovala v regionálním deníku.  Učím už opravdu hodně dlouho, mnoho mých studentů je úspěšných v různých soutěžích, u maturity nepropadají, i letos byli úspěšní – včetně oné diskutované písemky. Myslím, že jsem je připravila dobře – ale asi by se měl pan Chuchma zeptat jich.

Ke kritériím, jež on napadá, bych dodala, že samozřejmě vím, že „zpráva je OTEVŘENÝ ŽÁNR“, ale učte tímto způsobem. Drazí studenti, zpráva je vlastně vše, co napíšete, vypravování vlastně taky a referát, který budete přednášet na lékařském kongresu, klidně osvěžte zápletkou ze života. Zeptejte se rodičů, co vám na takový způsob výuky řeknou. Je samozřejmé, že škola má určitá pravidla a zásady – učebnice výše jmenované útvary klasifikují poměrně přesně, ač v reálu to tak docela neplatí  – on již klasik říkal cosi o šedivé teorii a zeleném stromu života… Přesto si myslím, že pro slabé studenty, pro něž je maturita vrcholem, je onen výše popsaný návod dostačující. Ti, již se jednou – snad – stanou žurnalisty či spisovateli, onu pomyslnou hranici poměrně brzy překročí a nastaví si laťku zcela podle sebe. Ale pro potřeby objektivního hodnocení by míra objektivní hodnotitelnosti stanovena být měla, a to nejen pro hodnotitele, ale hlavně pro studenty.

Mnozí mí studenti vyhrávají různé literární soutěže, „nutím“ je psát slohy, seminární práce, vedu je k formální i obsahové funkčnosti textu a myslím, že jsem úspěšná. Když opravuji dětem svých známých jejich texty vysokoškolské, ať to jsou práce seminární, bakalářské, či dokonce diplomové, často se mi chce nad nimi plakat. Nejen že obsahují velké množství závažných chyb (neúcta k jazyku, neumění, lenost?), ale nejsou přehledné, chybí jim koncepce, působí chaoticky – prostě nemají řád. Jejich autor buď neví jak takový text napsat, nebo ho to nezajímá.

Maturitní písemka nemá žáky „buzerovat“, ale má završit jejich snahu naučit se napsat soudržný text různého charakteru, aby tuto dovednost mohli později využít, ale také aby ji mohli rozšířit tím, že na sobě budou dále pracovat a že překročí stín školních škamen.

Jaroslava Indrová