Moje cestování do Prahy

Už třetí rok jezdím celkem pravidelně k lékaři do Prahy. Kontrolu spojím vždy s návštěvou dětí a vnoučat – ostatně i proto jsem si vybrala Prahu a ne Brno, kde se specializované zařízení také nachází. 

Protože pravidelná kontrola je pro mě velmi důležitá, jezdila jsem i v době covidové. Přes všechna protivenství nějaký čas všechno perfektně klapalo. Mám elektronickou registraci, jízdenky objednávám vždy delší dobu dopředu – tzv. včasnou jízdenku, a cestuji-li sama, vybírám si pendolino a v něm samostatné sedadlo, bez souseda.

Bylo tomu tak i při mém loňském jarním cestování. Jízdenku jsem si koupila zhruba měsíc předem, velice pečlivě jsem si vybrala místo – přece jen covid ještě řádil, a tudíž jsem byla v naprostém klidu. Shodou okolností jsem cestovala na apríla, ale nepředpokládala jsem, že tak solidní instituce, za jakou považuji České dráhy, bude vyvádět cestující aprílem. Ale stalo se a pořádně.

Přijdu na nádraží a hledám svůj vlak na tabuli příjezdů i odjezdů, ale marně. „Nemáš chodit na nádraží tak brzy,“ zamrmlám si pod fousy a jdu si sednout do haly. Po chvilce zkoumám znovu obě tabule a znovu nic. Ještě chvíli lelkuji a pak vyrážím směr informace – jistě budou chytřejší, mají na to papíry.

Když jsem se zeptala na pendolino do Prahy a hlavně chtěla vědět, proč není ještě na tabuli, když má za 15 minut přijet, paní za přepážkou  vykulila oči a vypadlo z ní: „Ale tenhle vlak přece nejede!“ Já kontrovala tím, že musí, neboť mám v kabelce jízdenku i s místenkou. Paní utrousila, že mi jistě někdo volal, nebo mi přišla zpráva, že vlak stále ještě nejezdí. To zase zmátlo mě a opáčila jsem, že je-li v jízdním řádu, tak přece existuje. Chvilku jsme si přehazovaly odpovědi jak  ping-pongový míček, až nakonec se paní zklidnila  a  mně se dostalo vysvětlení, že vlak, který  opravdu za covidu nejezdil, měl být znovu spuštěn, ale nakonec  sice pojede, ale až za týden. Všichni byli upozorněni, jen jednoho pána nemohli dohledat, ale ten přišel sám, protože se vše dověděl včas. Vám nikdo nevolal? Nedostala jste zprávu? To není možné, my jsme psali nebo volali všem.

V onu chvíli jsem byla na omdlení a můj obvykle nízký tlak vystoupal k nebeským výšinám. A co teď?? Obrátila jsem zoufalou tvář k přepážce a v očích jsem měla obrovitánský otazník. Paní se vzpamatovala a začala hledat: „Můžete jet dalším vlakem (navrhla odjezd zhruba za dvě hodiny) a my vám otevřeme čekárnu. A dáme vám něco na pití.“  Pak přihodila ještě místenku zdarma. Měla jsem slzy na krajíčku, ani jsem nevěděla, jestli to byly slzy vzteku, či zoufalství, a protože ani RJ, ani Leo neměli volná místa, na vše jsem vděčně kývla. Až mnohem později mi došlo, že ani ona třídecová dobrá voda nesmazala rozdíl mezi cenou jízdenky na pendolino a obyčejný rychlík. Nejen že mi dráhy způsobily šok, připravily mě téměř o dvě hodiny života (vlastně více, protože „écéčko“ dojelo s dvacetiminutovým zpožděním), ale s klidným svědomím mi nevrátili přeplatek, jenž vznikl rozdílem mezi cenami vlaků různé kvality. Takže nakonec ten, kdo se smál poslední, byly České dráhy.

A ještě jedna perlička. 3. června 2022 jsme měli s manželem cestovat opět do Prahy, jenže já jsem měla těžký úraz a  2. června večer – těsně před tím, než mě odvezli na operační sál, jsem jízdenku stornovala. Zatímco zpáteční, kterou jsem koupila u konkurence, mi proplatili hned, na peníze od „rodinného stříbra“ jsem čekala téměř měsíc.

V únoru mě čeká další cesta do matičky Prahy. Už pomalu přemýšlím, že si koupím jízdenky, abych si mohla vybrat své oblíbené místo.  Smířila jsem se s tím, že v pendolinu často nefungují záchody, že kafe i čaj nekřesťansky podražily, ale s tím, že vlak možná nepojede, se nesmířím. Občas se mi v noci zdá, jak sedím sama zamčená v poloosvětlené  speciální čekárně a cucám neperlivou vodu…